Suit Up, aneb vzhůru do džungle

Ne, bez obleku to opravdu nejde. Není to o tom, že by to jinak nešlo, ale prostě to nejde. Chápu Barneyho vášeň pro obleky. Mám taky rád své kravaty, košile a obleky. V dnešní době plní podobnou roli, jako kdysi hrálo brnění pro rytíře.

Navléknete se do obleku a ...no, ano podíváte se na sebe zálibně do zrcadla. V každém chlapovi je kus narcisa, ve mě určitě taky, a vyrazíte. Prošel jsem hodně „oblekovýma“ firmama, a tak se v tomhle cítím, jako doma.
I když ve všední den, kdy nejsem na projektu u klienta, ale jen v kanclu si do práce beru rifle a košili. A jelikož zas začala hnusná šedivá, londýnská kosa doprovázená mlhou a větrem, doplňuju to kašmírovým svetříkem samozřejmě bez vzoru.
Jo, ale když beru oblek, tak....to je jiná. To je to mamko, co jsem ti psal na Facebok. Když jsi mi totiž volala na Skype, jsem sice měl otevřenej MacBook, ale zároveň jsem tady pobíhal s ustaraným výrazem....
Co já si vezmu na sebe!
No, nekecám. Fakt i chlapi takovouhle starost mají. jelikož pokud jdete na nějaký důležitý meeting, tak ....po 15 let, v mém případě, v byznysu víte, že.....musíte zvolit vhodný typ „brnění“.
Jo, bejvaly časy, kdy jsem měl jeden oblek a dvě kravaty a většinou jsem je totálně nevkusně střídal. Jenže, časy laciných strakatých kravat z C&A a černých košil jsou dávno za mnou. Rovněž už neprovozuju ty věci, jako když jsem jel na první projekt do Holandska a vzal si Marteny, kapsáče a černou mikinu….co sice v žižkovský hospodě vypadaly cool, ale ….nějak to nezapadalo do nadnárodní korporace, v roce 1999 to bylo „odpušteno“. Teď už bych si to dovolit nemohl.
V Londýně už vůbec ne. Teda, není to tady tak úchylně navoněný, jako třeba Paříž a Miláno. Existuje tu však něco jako etickej styl (ježíš, to je zas výraz), kterej je nepsaným zákonem jemuž rychle podlehnete. Ne, že jako by něco podobnýho nebylo třeba v Berlíně. Tam to je obzvlášť sešněrovaný. Pamatuju si, jak jsem se naučil při jednání dávat nohu tak, aby byl vidět ten úzkej červenej proužek Lloyds na podrážce... Není to tak težký se to naučit. Stejně jako vhodně kombinovat barvy, aby neurazily Němce.
Ono není nic horšího, když někde vypadáte jako chudej příbuznej. Pamatuju si, jak jsem si jednou do Berlína přivezl tři české programátory v laciných sakách, strakatých kravatách, s propocenými šedivými košilemi a nevyleštěnými koženkovými botami.... taková česká IT klasika. V „posh“ Berlíně nepůsobící zrovna nejlíp. Zejména, když tenhle typ člověk má přesvědčit lámanou čecho angličinou nějakého borce navlečného v dokonalém (jak jinak) saku od Bosse, s dokonalou (jak jinak) kravatou uvázanou, narozdíl od české „delegace“ velkým windsorským uzlem, na dokonalé (jak jinak) košili z vysoce kvalitního materiálu a dokonalými (jak jinak) vyleštěnými černými botami z pravé kůže.
Čím víc si takovýhle akcí užijete, víte, že....šaty dělaj člověka. A špinavý boty a propocená košile s kruhama v podpaží českýho ajťáka. Samozřejmě, že existuje mnoho českých firem, kde se lidé v IT umějí oblékat dobře. Nicméně také existuje hodně těch klasických IT firem, kde opravdu sedí borec v bílých fuseklích v sandálech, riflích pod pás, strakaté košili....a smrdí. Tohle v Německu, Holandsku, nebo UK moc nevidíte. A tak tedy pokud fungujete jako IT konzultant, tak se musíte podle toho také oblékat. Neřkuli znalost výrazu Eau de Toilette, je považována za stejnou samozřejmost, jako schopnost pochopit requirements předenesené skotským přízvukem.
Součást hry je i vizuální dojem. Tudíž před každou akcí ladíte styl pro publikum. Ono tady je to často na neuvěřitelných místech. Před dvěma týdny jsem byl něco školit dvacet lidí, mix týmu sales jedné obří korporace zástupci Holandska, Korei, Japonska, Německa, Francie a UK v nějakém super luxusním hotelu co vypadl, jak hrad a pocházel ze 18 století. Teď se tam máte před ně postavit a vysvětlit, jak jim budou fungovat nově zavedené procesy a přitom je nevyděsit, že díky tomu, že to je v jednom systému jim vedení korporace – které si najalo vás, bude vidět co dělají. A musíte jim to vlastně „prodat“ jako výhodu pro ně. Naštěstí systém co dělám mi tohle umožnuje, takže benefity chápou všechny národnosti.
Ale, vždy...záleží na té prezentaci. Ono totiž tady v UK zažijete věci, jako ....dostanete jméno, nějaké pro vás zatím neznámé firmy.....a pak vlezete na jejich web a postupně se učíte jejich historii....často to jsou „obrázkové příběhy“....o tom, jak někdy v roce 1876 nějaký pan Lyle měl syna a ten měl kámoše E. W. Tythwrytha a spolu založili...něco co nejdřív...třeba převážel lidi přes Temži....a teď to je největší stavební firma v UK. Klasika...
No a teď tam máte přijít a něco jim tam jdete měnit. Pohoda, takže součástí hry je vypadat ANGLICKY. Takže anglickej oblek neutrální barvy (check), anglická košile bez vzoru neutrální barvy (check), anglická kravata neutrální barvy bez vzoru (check). Musíte vypadat stroze, ale zároveň otevřeně. Je to taková hra, k níž patří naleštěný černý boty (check) a jelikož je zima, dlouhej černej kašmírovej kabát (check). Šálu si vezmu taky, neboj mami, (check).
Ok, tak teď jen najít na mapě, kde to je (check). Hm, krátký pohled na requirements (check) a teď už jen, hm...asi jít spát a počkat, až mě za pár hodin vzbudí věčně vysmátý Christian O’Connell na Absolute Radio. A pak už jen....Suit UP a vzhůru do City.
Tento blog je věnován mamince. Tak doufám, že se ji líbil. :)