Tohle je sedmnáctá kapitola mé knížky Kačenka a drak. Pokud jste nečetli předchozí kapitoly, vratťe se na začátek.
Kačenka a naděje
Když byla Kačenka malá holčička, měla v očích plaménky naděje.
Hrály ji všemi barvami a měla v nich i osmou barvu magie.
Byla to doba, kdy ještě vnímala srdcem.
Kačenka je však součástí hluku.
Kačenka se stala hlukem.
Kačenka se obklopila hlukem a přikryla se jím jako peřinou.
Chce mít naději, ale zároveň chce mít zavřené srdce.
Prý ho otevře tomu pravému.
jenže jak jej pozná, když vnímá jen povrchní věci?
Jak dosáhne naděje, když nedokáže najít cestu do své minulosti?
„JÁ,“ křičí Kačenka!
„JÁ,“ křičí Kačenka, ale pro koho?
Je sama, stárne a její oheň vyhasíná.
Drak je pryč, samuraj taky a maminka jen tiše pláče za ni.
Malá holčička stojí v zrcadlovém sále.
„JÁ“ ozývá se ze všech stran.
„JÁ“ ozývá se ze všech stran.
Malá holčička brečí, už ví, koho to viděla tenkrát v tom zrcadle.
„JÁ,“ křičí Kačenka!
Jako by nic jiného nebylo důležité.
„JÁ,“ křičí Kačenka!
Zrcadla začínají praskat.
HLAS se vytrácí.
Malá holčička brečí.
Už je pozdě, je jen hluk.
„JÁ,“ křičí Kačenka!
„JÁ,“ křičí Kačenka!
Samuraj Kačenku mlčky pozoruje.
„JÁ,“ křičí Kačenka a přitom jí šedne aura.
„JÁ,“ křičí Kačenka, maminka brečí, malá holčička brečí.
„JÁ,“ křičí Kačenka.
Samuraj bere do ruky svitek a mlčky jej podává mamince.
Ukloní se, slyší ten rachot slova „JÁ,“ křičí Kačenka.
Malá holčička brečí a ztrácí se.
Modré oči šednou.
„JÁ,“ křičí Kačenka, nastává prázdnota.
**** Pokračování zítra ****
Pokud se Vám knížka líbí a chcete se dozvědět jak vznikla, tady je odkaz kram.blog.idnes.cz/c/503642/o-lasce-snech-a-modrem-nebi.html No a pokud mi chcete něco k literární prvotině napsat zde je můj email jiri.kram@gmail.com
