Tohle je pátá kapitola mé knížky Kačenka a drak. Pokud jste nečetli předchozí kapitoly, vratťe se na začátek.
Kačenka a křivda
Uběhlo mnoho úderů na mikulovských hodinách. Kačenka je měla v sobě, stejně jako slunce a zrcadlo vozila vždy sebou. Byla krásná, z holčičky se postupně začínala stávat krásná žena. Její pohled hypnotizoval i ty mikulovské hodiny. Jakmile se na ně podívala, jako by zmkly místo sebevědomého bimmmm, bammmm udělaly jen bam. Jako by se provinile chtěly omluvit za ty roky troufalostí.
Kačenka zjistila, že za tím kopcem je další kopec a za ním řeka. Za řekou jiný kopec, jiné město. A tak si oblíbila poznávat, co je za tím dalším kopcem a dalším kopcem. Byla krásná, kam přišla, tam zářilo to její slunce. Hodiny se zastavovaly jen při pohledu na ni. „Promiňte, krásko, promiňte,“ říkaly provinile. Kačenka jim někdy věnovala úsměv, jindy je minula pohledem.
K nohám jí padaly růže a slunce jako by se převtělilo do kamínků. Svět vypadal nádherný, ostatně ležel jí u nohou. Vše šlapalo jako po drátku. Brněnské hodiny jako by chtěly Kačence potvrdit, že tempo se zrychluje. A místo těch líných mikulovských tyhle zněly, jako když drnčí šalina. Tik, Tik, Tik, Tik, Bam, Bam...Kačenka byla pohlcená hlukem.
Jednoho dne se něco stalo. Nikdo neví co, ale Kačenka vyrazila zpět do Mikulova. Něco bylo špatně, maminky to vždy vycítí. „Co je, Kačenko?“ zeptala se maminka. „Já ti to nemůžu říct,“ odpověděla Kačenka a jako by se schoulila do sebe. Maminka se na Kačenku podívala. Pomněnkové oči byly stejné jako vždycky, jen za nimi bylo něco – něco čemu sama nerozuměla. „Kačenko, co ti je?“ „Nic,“ řekla Kačenka a schoulila se do klubíčka. Trochu se třásla a především poprvé cítila, že to sluníčko jako by začínalo hasnout.
**** Pokračování zítra ****
Pokud se Vám knížka líbí a chcete se dozvědět jak vznikla, tady je odkaz kram.blog.idnes.cz/c/503642/o-lasce-snech-a-modrem-nebi.html No a pokud mi chcete něco k literární prvotině napsat zde je můj email jiri.kram@gmail.com
