Tohle je první kapitola mé knížky Kačenka a drak. Jak vznikla jste si mohli přečíst včera. Teď tedy první kapitola.
Předmluva
Lidstvo se už od svého úsvitu kamsi žene. Tvor zvaný člověk, který z nějakého záhadného důvodu se rozhodl užívat si života na modré planetě zvané země, má vůbec zvláštní zvyky. Viděli jste někdy krokodýla, který by si užíval strčit si do tlamy trubičku, z níž se kouří a četl si u toho spokojeně noviny? Já taky ne! Jak známo, krokodýl moc novin nepřečte a zákazníkem tabákového koncernu také zrovna není. Podobně jako jelen nesedí u nějaké verze jeleního internetu a píše si s jinými jeleny kraviny bez krav. Ostatně ani není nějaká stránka, kde by jelen koukal na obrázky obnažených laní a spokojeně si u toho pomlaskával. Ten tvor člověk se vůbec chová nějak divně! A tak občas zapomene, že ten život mu byl dán. A to, že si hoví v křesle a ne v bahně, je vlastně docela fajn evoluce. Jenže jak se tak vyvinul a přestal být zvířetem, tedy aspoň pokud není vidět. Pravda totiž je, že ač lidé nejsou prasata, někteří mají doma pěkný svinčík a dokáží si dělat sviňárny, že by svině záviděly. A do tohohle světa se jednoho únorového dne narodila holčička Kačenka....
Kačenka slunce a zrcadlo
Kačenka se jednoho rána probudila a do její kolébky nahlíželo sluníčko. Ještě nevěděla, co ta žlutá věc nahoře je a že se jmenuje slunce. Cítila však, že ji hřeje. Byl to zvláštní pocit. To slunce v ní zůstalo.
Bylo o pár měsíců, možná dní, možná roků později, ale čas, jak jsem si řekl na začátku, je výmysl lidstva, aby se mělo kam hnát. Takže v našem příběhu je čas jen jakási kulisa. Není vlastně důležitý. A tak v tom nedůležitém čase si Kačenka všimla ještě jedné věci. Takové divné věci!
Kačenka vždy, když nevěděla, přišla blíž. A v tom se to stalo. Jak se přibližovala, paprsek slunce osvítil tu zvláštní plochu. Jak šla blíže, viděla tam někoho, kdo tam dřív nebyl. Nějakou holčičku, ale kdo to je? Kačenka měla ráda jiné lidi, ze všech nejvíc maminku. Ale tahle holčička? Kdo to je?
Rozeběhla se tedy k té magické ploše. Bum! Ozvalo se, když narazila nosíkem do té plochy. Zrcadlo se zakymácelo, ale nespadlo. Maminka jej chytla včas. Ostatně maminka v tom příběhu ještě, stejně jako každá jiná maminka, bude hrát roli. Kačenka chtěla brečet, ale nějak nemohla. Byla úplně unesená tím obrazem.
Podívala se na maminku a tím pohledem, který umí jen ti, kdo nepotřebují mluvit se zeptala. „To jsem já?“„Ano,“ přikývla maminka. Kačenka se zkoumavě podívala do zrcadla na tu holčičku s očima jako studánky. Pohodila hlavičkou, až jí zlaté vlásky zavlály. Udělala takový zvláštní úsměv. „Ano, jsi krásná holčička, moje holčička a vždy budeš,“ řekla maminka. Kačenka se znovu zadívala do zrcadla a to se zadívalo na ni.
Najednou se obraz v zrcadle zvlnil. Kačenka se otočila zmateně na maminku. S otázkou v těch nevinných očích. „Kdo je tohle?“ Maminka se dívala, ale nemohla vidět, u zrcadla stále ta samá krásná holčička. „Kdo je tohle?“ opakovaly skoro vyděšené pomněnkové oči. Maminka stále neviděla, ale jak se otočila, něco se zablesklo v zrcadle. Byl to mžik, sotva postřehnutelný okem. Maminky mající třetí oko, viděla.
Podívala se na Kačenku. To jsi ty Kačenko, ale uplyne ještě moc vody, abys pochopila, kdo to je. Kačenka se znovu zadívala do zrcadla. Obraz zmizel, opět tam stála ta malá holčička. Čistá, krásná, bezstarostná. Usmála se na maminku, ale ta otázka v těch očích zůstala.
„Kdo to byl?“
**** Pokračování zítra ****
Pokud se Vám knížka líbí a chcete se dozvědět jak vznikla, tady je odkaz kram.blog.idnes.cz/c/503642/o-lasce-snech-a-modrem-nebi.html No a pokud mi chcete něco k literární prvotině napsat zde je můj email jiri.kram@gmail.com
