Pro ty co znají holanďany špíš jako takové "chrochtající" němce, možná může připadat mé tvrzení o šprýmařských holanďanech poněkud nadnesené. Věřte však, že pokud jste nějaký čas s těmito lidmi denně ve styku, nebo tam i nějaký čas pobýváte pracovně, velmi rychle se jejích suchým humorem nakazíte.
Práce pro holandskou firmu je opravdu zážitek, protože pokud jste byli zvyklí na naše klasické české "tak to nějak uděláme" rychle pochopíte, že to co na nás holanďani mají rádi je právě schopnost improvizace. Kdy vás často hodí do situace a poraď si. Navíc mají rádi to, že nejsme naštavaní pokud si z nás dělají legraci. Což je u nich na denním pořadku. Tyto drobnosti pak vkládají do všech vážných i nevážných chvil. Jenže teprve až když si vyzkoušíte jaké to je s nimi pracovat u nich, zjistíte, že ten úžasný suchý humor a totální ironie je součástí jejich pracovního koloritu.
Navíc jejich vnímání světa je někdy velmi rozdílné. Když roku 1999 koupila jedna holandská korporace moji tehdejší firmu, začalo docházet během konfrontace s realitou v ČR k opravdu humorným zážitkům.
Moje odysea s holanďany pro mě začala již mnohem dříve, vlastně hned po revoluci. Díky naším rodinným známým z Enschede (město koukek od německých hranic). Kde dodnes nevím jaké obrázky ukazovala holandská televize o sametové revoluci, ale každopádně po pádu komunistického režimu, kdy už to šlo, aby k nám mohli přicestovat, přijeli naši holanďané s humanitární pomocí. Ano, slyšíte dobře. Naši známí nás v roce 1990 navštívili a přivezli nám několik beden různého obnošeného oblečení, bot a dalších věcí co získali jako sbírkou po sousedech. Součástí balíků byly i různé konzervy čokolády, káva, kakao, sušenky...atd!
No a tak jsem ve svých 15 let nosil trička a košile po sousedech z Enschede. Což v době vietnamských tržnic byly tedy opravdu super kvalitní věci. Díky naší 
známosti jsem pak s otcem mohl roku 1992 odcestovat na prázdniny ke "strejdovi" Joopovi do Holandska.
Je však třeba dodat, že tuto cestu jsme absolovovali pomocí tehdejšího otcova vozu. Žlutého stroje značky FIAT 126 P! Nemusím asi moc vysvětlovat jaký rozruch vyvolal příjezd tohoto vozu do města kde nejmenším vozem co se dalo potkat na silnici byl VW Polo.
Strýc Joop po příjezdu, který zalarmoval celou čtvrť, skutečně nevěřil, že jsme v TOMHLE přijeli AŽ z Čech. A když mu pak ještě otec prozradil, že jsme tam i spali a mezi námi byly dva kufry!
To bylo opravdu něco co si 55 letý ředitel střední školy v Enschede a řidič dva roky starého Volva 440 combi neuměl představit....
To jsem však ještě nevěděl, že reminiscence na tu událost mě bude čekat ještě jednou, v roce 1999 po příjezdu do Vianenu (malé město asi 50 km od Amsterdamu), kde sídlila má tehdejší firma. Kam jsme, jako vybraní lidé z české pobočky, byli vysláni na zkušenou. Abychom pochopili jak se dělá ten "velkej business". S našimi holanďany jsme se sice znali z conf. callu a po e-mailu, ale setkání s celým teamem na holandské straně bylo první.
A tak jsme v naší černé Škodě Octavii v jednoho dne v listopadu 1999 vyrazili v 5 lidech do Vianenu...
Kde po našem příjezdu, před honosnou centrálu firmy před níž stály nablýskané Mercedesy, Audi a BMW a vlály zde firmení vlajky, vznikl opravdový rozruch. Zejména když jsme se po projití recepcí dostali do 4 patra a stanuli před holandským šéfem naší divize Henkem.
Ten, ani zbytek osazenstva departmentu, nebyl schopen pochopit JAK jsme se tam vzali! JAK jsme se do Vianenu dostali. Jakékoliv vysvětlování, že autem bylo naprosto marné. Výsledek byl naprosto stejný jako kdyby přijel někdo do Prahy na kole z Moskvy. Pro holadnďany bylo naprosto nepochopitelné jak někdo mohl jet autem 900 km v 5 lidech!
Přes tento počáteční údiv, který jsme svým způsobem příjezdu způsobili, jsme velmi rychle zapadli do teamu. Po pár hodinách nám vlastně už ani nevadilo, že počítače co jsme dostali mají pouze holandský OS.
Jen jsem si nepomyslel, že až se vrátím do Prahy za tři týdny na to nám z Holandska, bez jakéhokoliv varování přijede v 6 ráno kamion z nějž nám vyndají 20 zbrusu nových G4 a G3. A předají jako nové pracovní stanice. Jen nám nikdo neřekl tu drobnost, že všechny počítače budou mít holandský Mac OS 8 a holandské klávesnice. Díky této drobné nesrovnalosti mi po několik týdnů každé ráno moje G4 začínala logem Apple a hláškou "uw computer wordt opgestart" a já téměř denně při psaní českých dokumentů hrál veselou hru, kde asi najdu "č", "š", "ú"...atd.
No nic. Zpět do Vianenu. Jak jsem říkal do kolektivu jsme velmi rychle zapadli. I když to tedy znamenalo, že jsme naprosto stále byli terči různých vtípků stran holandských kolegů. Ti nás posílali rádi jeden za druhým z nesmyslnými požadavky. Případně hledat neexistující osobu po celé budově, abychom se pak dozvěděli, že ten pan ředitel co by se jmenoval "čuráčí hlava" v této firmě skutečně nepracuje.
A samozřejmě si nenechali ujít nejoblíbenější vtípek, který jak jsem nedávno zjistil je v Holandsku tak populární, že je skoro až národním sportem.
Až vás bude nějaký holanďan se super-vážnou tváří přesvědčovat, že zítra až přijdte do kanclu URČITĚ musíte říct NEUKEN IN DE KEUKEN (čtěte jako: noukn in d koukn), s tím, že se tak ráno mezi sebou zdraví a určitě je potěší když to uslyší od cizince. Tak mu rozhodně nevěřte!
Ano, radost měli a všichni. Dokonce ti co nebyli v místnosti, protože je ti druzí se začali svolávat mobilem, aby oznámili, že zas někoho nachytali.
Ta fráze samozřejmě není žádný pozdrav, jak se vám všichni snažili namluvit.
Znamená to v holandštině - "š*kat v kuchyni"!
(Více o této zábavě : http://www.urbandictionary.com/define.php?term=neuken%20in%20de%20keuken )
Až na to, že holanďani, tak jako všude, v práci hulili, byla však tato stáž skvělá. A skutečně standard byl, že borec seděl u špičkového počítače, měl vedle sebe umělohmotný kelímek s kafem, kterých někteří dali až 20 denně, a hulil jednu za druhou. Díky klimatizaci se dalo aspoň trochu dýchat a náš šéf Zdeněk, kuřák, si to velmi pochvaloval. Někteří však tak nadšení nebyli, například naše kolegyně, zapřísáhlá nekuřačka, velmi trpěla. Zejména pokud si v místnosti 11 z 15 lidí naráz zapálilo!
Já jsem si ovšem udělal v Holandsku takové jméno, že mě do týdne znala celá korporace. 400 lidí. (a při jízdě výtahem se mě všichni vyptávali jestli jsem to fakt já). Ano, podařilo se mi v Holandsku jedno z největších faux-pas, jen s tím rozdílem, že v jiných zemích by se tím nebavila celá firma až po recepční.
To bylo takto. Zhruba po týdnu nám šéf naší divize a náš holandský nařízený Henk říká, že bychom mohli dnes věčer někam zajít na večeři a pořádně zachlastat. S návrhem jsem všichni samozřejmě nadšeně souhlasili. A já se jej zeptal, do které hospody ve Vianenu půjdeme, abych věděl jméno. Na to jsem dostal odpověď, že to nebude v místě, ale kousek za Vianenem. To jsem ještě netušil, že "kousek" pro Henka znamená 220 km v Eidhovenu. Což jak jsem zjistil, on denně jezdí do práce.
Abychom se tedy nemuseli všichni mačkat v naší Octavii jel jsem já s Henkem jeho zbrusu novým Mercedesem A. Cesta po dálnici sice ubíhala rychle, ale přeci jen víc než hodinu jsme jeli. A tak jsme spolu mohli vést zajímavý rozhovor, kdy já se divil, že on každý den jezdí 220 km tam a zpět. A on se zas divil proč já nejezdím ze svého rodného města do Prahy, když to m
ám jen 150 km.
Když jsem mu odpověděl, že naše dálnice končí pár kilometrů za Prahou a dál se musí přes okrsky a trvá to přes dvě hodiny. Bylo to pro něho něco co naprosto nemohl pochopit, protože jak známo v Holandsku je dálnice u každé větší vesnice. Tudíž pochopit, že dálnice do Hradce končí pár kilometrů za Prahou bylo něco nepředstavitelného.
No a tak jsme spolu kecali a kecali, když tu najednou Henk řekne. "Jiri, look left" a ukazuje mi po levé straně dálnice nějaký vysoký dům a říká "to je můj dům, tam nahoře, jak je ta osvětlená terasa, bydlím".
Nevěděl jsem co říct a tak se stupidně zeptal "a kolik máš pokojů". Henk se zamyslel a odpověděl "12 a dvě koupelny". Ohromen počtem, který jsem z ČR roku 1999 neznal, jsem se zmohl pouze na trapnou odpověď "aha, to máš asi hodně dětí". Henk ihned kategoricky odpověděl "děti nemám".
Já zapleten do konverzace, která se mi začala poněkud vymykat z ruky, jsem položil naprosto nej stupidnější otázku co mě mohla napadnout.
"To tam žiješ jen s manželkou?". Henk se na mě velmi zvlaštním způsobem podíval a řekl "Ne, s manželem!" a pak ještě dodal "Jsem totiž gay a jsem na to hrdej! Navíc jsme byli první pár s mým milým, který byl v Holandsku oddán. Nemáš nic proti gayův, viď?"
I když jsem ten den viděl gaye poprvé v životě, uvědomil jsem si, že při rychlosti 180 km v hodině 200 km od mého hotelu ve Vianenu a faktu, že ten řidič je taky můj šéf, není můj postoj k menšinám s odlišnou sexuální preferencí jakkoliv podstatný...
Nicméně Henk si celou naši příhodu z auta nenechal pro sebe. A díky tomu, ze nejen byl gay, ale byl díky své předchozí kariéře televizního moderátora v Holandsku velmi známý, asi tak podobně jako u nás Jan Kraus.
A tak se o něm vědělo opravdu hodně a tak jako u nás všichni vědí, že Jan Kraus má Ivanu Chýlkovou. U nich zas celé Holandsko vědělo, že Henk Hendriks je GAY a byl PRVNÍM gayem co si vzal po legalizaci sňatků homosexuálů druhého gaye!
To já jsem samozřejmě nevěděl. Nicméně druhý den po příchodu do práce jsem se díky tomuto svému činu, který Henk samozřejmě rozhlásil úplně všem, stal ve firmě velkou celebritou já.
Neboť jsem byl jediným koho napadlo se zeptat největšiho gaye v celém Holandsku jestli má manželku...
V Holandsku jsem pak strávil další velkou spoustu času i když tentokrát už jsme tam nejezdili autem. Ale vždy letecky, což bylo to co našemu šéfovi Henk výslovně nařídil když jsme odjížděli z Vianenu.
Jen firma, jak rostla tak se přestěhovala do Rotterdamu, kde sídlila a až do svého neslavného konce v roce 2001 po skandálu s primání emicí akcí kdy pak firmu koupili italové a začal jiná story, kterou jsem však již popisoval minule.
Tot straks!
