Až skončí nečas, aneb hořká komedie demokracie české

Počasí na politické scéně jest bouřlivé a zamračené. Navíc je větrno tak, že to i Vávákovu hospodu odneslo a mnoho dalších herců komédie se drží jen taktak. Až však zaduje od hor pořádný vichr, zřejmě stébla jitrocele nevydrží a dotyčným za ně se držícím se ujedou prsty. Tohle kdekdo tuší. A tak opět se zbrojí na všech frontách. Jenže, rok 2013 nebude velmi pravděpodobně rokem 2009, 2010, ani 2011. Mnoho lidí je již dávno poučeno o tom, jak moc velkou důvěru si páni politici získají.

facebook.com

A tudíž, veřejnost již nebude tak hloupá, aby dala důvěru – bez kontroly. V tomto článku se pokusím popsat, jak fungují věci umožnující to, aby veřejnost a média nebyla služebníkem politiků, ale naopak...

===

Pojednání prvé o kontrole politiků

Víte, pokud totiž máte chvíli možnost vidět, jak funguje demokracie v normálně fungující zemi, všimnete si jedné věci, kterou si v ČR málokdo připouští. To zaměstnání se jmenuje PUBLIC SERVICE (Veřejná služba). A jako taková je brána a je také dozorována. Kým? No přece tím, koho zaměstnancem dotyčná osoba ve veřejné službě je – tedy veřejností!

Tento koncept je v ČR zcela neznámý. Zatímco v normální zemi se volí někdo, kdo má sloužit veřejnosti, v Čechách se stále volí úředníci.

A to není jen vliv komunistů, ale především toho, že Česko mnoho staletí fungovalo jako kolonie. A tak již od  Rakousko Uherska celý systém státní správy funguje na principech správy kolonie, a príliš se od té doby nezměnil. Tedy, kromě toho, že pan Bretschneider se již nepotuluje po hospodách a nezapisuje si vtipy na rukáv. Jen ten koloniální vládce je ten, kdo je volen interně – nikoliv externí. Veřejnost je vychována v principech být loajálními subjekty vládců kolonie. Tohle v zemích, které naopak byly impériem nefunguje. Tam je to obráceně.

Naopak stát (veřejná služba) je partnerem privátního sektoru, který pro ně zajištuje, aby měl příjmy HDP a mohl financovat společné projekty. Ano, společné, další výraz, který mnoho lidí v ČR nechápe. Demokracie opravdu není o tom, že jeden se má líp a druhý hůř. To je koncept daný právě tou koloniální mentalitou, která učila lidi průměrnosti „všichni se máme stejně, běda, jak má někdo něco víc, tak to určité ukradl a proto musíme tomu státu dát co nejmíň, aby to nikdo neukradl.“

Pojednání druhé o kradoucích politicích a jejích voličích

Kradení není výraz úspěchu, ale naopak neúspěchu. Pokud je na tom někdo tak zoufale, že musí krást, dokazuje o sobě světu, že je neúspěšný a jediné, co mu zbývá je krást. Pokud tedy politik krade, není rozdíl mezi jeho mentalitou a mentalitou pouličního zloděje, který se také není schopen živit jinak, než vytahovat peněženky kolemjdoucím z kapsy. A mentalita rezignovaných voličů toto jednání tolerující, je podobná mentalitě bezdomovce, který zarostlý, nemytý, špinavý v roztrhaném kabátě sedí s hlavou sklopenou na pěší zóně a čeká na peníze od neznámých dárců.

Oba archetypy mají jedno společné. Kradoucí politik je stejná troska, byť je jen možná o něco lépe oblečen, jako pouliční zloděj. Oba jsou neúspěšní a jsou schopní se živit jen tím, že lidem jež, na rozdíl od nich něco dělají, kradou jejich majetky. Ta druhá část spektra tedy rezignovaný volič, brečící, jak je vše na houby a nejde nic dělat, aby se pak, jak koule v kulečníku kutálel zleva doprava a hlasitě aplaudoval novodobým mesiášům a spolkům pro krásný nový svět. Tento volič, je však podobně jako ten bezdomovec na pěší zóně jen rezignovaným člověkem, který čeká, že někdo jiný provede něco za něj.

A tak oba archetypy koloniálních subjektů žijí v dokonalé synergii. Kradoucí politici vědí, že každé volby se seběhne dost rezignovaných subjektů, kteří uvěří usměvavým tvářím z billboardů a velkohubým heslům. Aby pak toho komu se podařilo penetrovat největší počet billboardů v zemi byl zvolen králem. Když toto nefunguje, vytvoří se „nové“ politické subjekty, které přinesou „nová“ témata. Zásadní problém „nových“, často bývá, že se tváří jako změna a často pod hesly typu „změna, svoboda, demokracie..apod.“ vyrazí do nelítostného boje s něčím, jiným, než co je příčinou nefunkčnosti demokracie v zemi.

A jako u každého koloniálního tématu,  jsou i „nové“ subjekty zaměřené na hledání viníka mimo zemi. A principem je tedy evangelizace myšlenky nějaké utopie Krásného nového světa, která v zemi jejíž HDP je závislé z 80% na exportu, zní velmi nevěrohodně. Naštěstí pro oba typy politických subjektů jsou stále masy těch, kdo budou ochotně následovat stádko a dle plánů se zachovají vždy stejně. Dorazí, případně nedorazí (ono to v jejich případě vyjde na stejno), jednou za čtyři roky k volební urinčce a tam vhodí slavně jméno kandidáta, jenž jim slíbil ráj na zemi...

Pak přijdou domů s pocitem dobře vykonané „práce“ a čekají  a čekají...

Pojednání třetí o společnosti občanské

Jenže, v normálních demokratických zemích se nečeká na volby. Tam totiž existuje něco, o čem v ČR zřejmě nikdo nikdy neslyšel – občanská společnost. To jsou lidé, kteří nechtějí krást, protože se jim to hnusí a ani nejsou takové mentální a životní trosky, aby se k tomu snížili. Nejsou to také lidé rezignovaní, co budou v čekat, že někdo jiný – něco – nějak udělá jinak. Naopak jsou to lidé, kteří si uvědomují, že politika není řešením, protože politika je prostředek – nikoliv cíl. Uvědomují si, že mají sílu měnit věci – sami. Nepotřebují čekat, až někdo, něco provede jinak.

Tragédie ČR je v tom, že obrovská spousta občanů nemá myšlení imperiální, ale koloniální. Pokud máte imperiální myšlení, jako úspěšní  lidé (samozřejmě, že v existuje spousta neúspěšných trosek, ale ty se do politiky neprosadí, protože neustojí intelektuální tlak úspěšnějších lidí) budete volit jiné úspěšné lidi, protože máte společné zájmy. Aby jste společně (například v Británii se používá pojem „Commonwealth“ – společné bohatství) měnili svět okolo sebe, tak aby všichni lidé (společnost jako celek) žili a prosperovali lépe. Jelikož společnost je o dělbě úkolů. Někdo je lékař, učitel, zemědělec a někdo třeba řídí lokomotivu. Pokud budou všichni bankéři, tak nebude za chvilí co žrát, nebude mít, kdo učit a nebude mít vás kdo léčit, nebo třeba přivést uhlí na topení do místní teplárny. 

Demokracie je založena na společném státě, který sdílíme všichni a jako v rodině si máme pomáhat. A podobně jako byste netolerovali, že vás někdo v rodině okrádá, proč to tolerovat u politiků? Proto se to také netoleruje a v normální demokracii je stát jen prostředkem nikoliv cílem. Šéfem státu je veřejnost a ta má hlas. A neváhá jej použít. V koloniální demokracii jako je ČR je stále nějaký vnější nepřítel, proti němuž je třeba za každou cenu bojovat. Což je dáno historickou zkušeností zemí českých. Nejprve přišlo Rakousko, pak 20 let nezávislosti, která skončila příchodem nacistů na pražský hrad, pak se to samé opakovalo po osvobození, kdy se osvoboditel stal na 40 let  diktátorem. Pak přišel rok 1989.

A ten vytvořil paradox. Odebral toho, kdo kolonii vládne. Což dodnes mnoho lidí, kteří prožili mnoho let v kolonii nechápe. Přece musí existovat vládce! A tak si ten tento typ koloniální subjektů vytváří stále nové potenciální imaginární vládce. Každý projev typu přejmenování nějaké kraviny je vnímám jako důkaz, že Česko je stále kolonie. To samozřejmě se místním vladcům dokonale hodí, když se veřejnost soustředí na  boj o pomazánkové máslo a rum, nebude sledovat co se děje doma. Jedním z oblíbených bubáků je Evropská Unie a různé konspirace typu NWO...apod Ta teď slouží jako cokoliv jiného v minulosti jako strašák na koloniální subjekty. A koloniální subjekty slyší. Historie se musí vždy opakovat. Psali to na blogu....

A tak se status quo českého koloniálního myšlení se nemění po staletí. Prostě jednou za čtyři roky jsou volby, tak někoho zvolíme, nebo tam nejdeme a von ho zvolí někdo jinej, a tím naše veřejné povinnosti končí. Jenže takhle, přátelé, normální demokracie nefunguje. 

Pojednání čtvrté o funkční demokracii

Fungující demokracie se nedělá jednou za čtyři roky u voleb, ale dělá se tak, že jako 10 milionů lidí máme právo denně kontrolovat, co ti, kdo je reprezentují dělají a zda slouží nám jako veřejnosti. A když ne, jsme to my, kdo mají právo žádat jeho odvolání a když je podezřelý, že něco ukradl, aby to bylo vyšetřované.

V normální demokracii by Pavel Bém neseděl v parlamentu, ale musel u soudu vysvětlit hospodaření na magistrátu. V normální demokracii by Martin Kocourek musel vysvětlit u soudu původ odkloněných milionů (neb peníze mají původ a každý finančně gramotný člověk ví, že peníze se nerodí ze vzduchu.) V normální demokracii by České Dráhy byl podnik obchodovaný přes Pražskou burzu, tím pádem by se veřejnost stala vlastníkem společnosti a díky veřejnému statusu by musely ČD mít pravidelné nezávislé audity, které by určovalo cenu jejich akcií .... díky čemuž by ředitele Českých Drah nedosazovali Kmotři, ale valná hromada akcionářů. V normální demokracii by ČSA nekrachovaly, ale byly by obchodované přes Pražskou burzu, kde by opět hospodaření musela procházet audity podle regulací pravidel obchodování. Dozorčí rada by pak nebyla odkladiště politiků a jejich friends, ale byla by volena, stejně jako ředitel valnou hromadou akcionářů. 

Jenže, tohle a mnoho dalších věcí, si mnoho lidí nechce uvědomit. Čeká na zázrak. Ten nepřijde, dokud se bude věřit v ekonomické modely devadesátých let, které jsou příčinou toho, že země ač extrémně ekonomicky úspěšná má asi tak o 50% nižší HDP, než by měla mít. To se však nezmění postavením sochy otci současného ekonomického systému Václavu Klausovi místo Svatého Václava. Václav Klaus byl muž své doby. A ta doba byla devadesátá léta a tam jeho ekonomický model také patří. Je rok 2013 a svět se velmi změnil a nelze jej vrátit o 20 let zpět, jen protože se někomu zdálo lepší. Také se nic nezmění tím, že veřejnost bude držet věčně ústa a krok. A už vůbec se to nezmění tím, že se jednou za čtyři roky dostaví k volbám, či budou aplaudovat nějakému novému “vizionáři“. 

K jediné změně dojde tím, když se lidé a také média, která, použiju-li výraz Petra Čtvrtníčka, jsou, „posraná až za ušima“ a přestanou být prostředkem pro politiky na ovládání veřejnosti, ale změní hru, tak jak funguje v běžné demokracii. Média budou prostředkem veřejnosti, jak ovlivnit politiku. Je to chyba médii typu DNES, Lidové Novin, Hospodářské Noviny...apod., že každá kauza politiků projde bez postihu. Oni určují tempo dějin a pokud Pavel Bém a Open Card zmizí spolu s Tunelem Blanka z titulních stran stejně rychle jako se tam objevili a nikdo netlačí na vyšetření, co se vlastně stalo, je to zásluha právě nefunkční mediální demokracie, která umožnila pana Béma ukrýt do parlamentu, aby kauzy nemusel nikdy vysvětlit.

Pojednání páté, závěrečné o médiích a lidech

V normální demokracii mají lidé hlas. V normální demokracii média stojí na straně občanské společnosti a jsou jejich prostředkem kontroly politiky. Tohle v ČR nefunguje. A dokud nezačne, je jedno, zda tam je, nebo není, nečas.