Jak svět přichází o blogery

Než člověk začne blogovat, má pocit, že tím začít se nic nezmění. Jenže, po určité době se dostanete do dobu, kdy buď překousnete tíhu údělu blogera, nebo ne. Ono totiž jedna věc, na kterou vás nikdo a nikdy nepřipraví je to, že když začnete psát, není přestat tak snadné.

Je to totiž podobné jako s kouřením. Dáte si jednu, nic se nedějě. Dáte si druhou, třetí, čtvrtou, pátou a už to jede. Hulíte jednu za druhou a vůbec vám nepřijde, že jaksi to je pěkná řehole. Blogování je podobné jako hulení cigaret. Má to svá pozitiva, když se vám zadaří dobrý článek dostáváte spoustu ohlasů a čtenáři ho oceňují. Jenže, každá věc má svj rub a líc, blogování také.
Takže kromě pocitů přijmených, napíšete něco a lidem se to líbí, jsou také pocity opačné. Napíšte něco a půlce se to libí, zbytek vám nadává. Jindy zas napíšete něco a strhne se přímo bouře nadávek a kritiky, to když se zrovna netrefíte do většinového názoru. Ze začátku to berete jako takové veselé zpestření. A čím víc se hádají, tím víc vás to baví. Ale...
Pak přijdou chvíle, co ostatně exponenciálně narůstají, kdy si uvědomíte, že píšete jen, protože jiní chtějí, abyste psal a části lidí vás nenávidí ať napíšete cokoliv. Co s tím? Buď se podřídíte tomu, co chce většinový čtenář číst a vaše karma poroste. Zažijete pocit jakéhosi potěšení, ale příště abyste udrželi laťku musíte napsat vlastně něco podobného, proto tolik blogerů na VIP pozicích neustále omýlá jedna a ta samá tématata na tisíc způsobů. Jenže, tak jako ohřejvanej řízek po třetí a neřkuli do padestáté už nechutná stejně, začíná se snižovat i kvalita opakovaných témat.
Psát nová témata je pěkný risk, když totiž napíšetě něco, co se nenosí, bude to malér, stejnej jako když napíšete, co už bylo napsáno tisíckrát. A tak se pak, jak křeček v otáčecím kole motáte a generujete nové články o tomtéž. Dokud na to máte čas, jde to. Problém nastane, jako třeba u mě, když se vám tohle psát nechce. U mě to například bylo tak, že jsem se odstěhoval do Británie a vše okolo mě bylo nové. Takže jsem měl chuť o tom furt psát. Jenže psát cestopis o rozdílech života v jiné zemi a té původní lze do té doby, kdy znáte tu původní líp.
A to je přesně můj problém. Já sice jsem dál Čech, ale čím dál víc přestávám být v kontaktu s českým živlem, ten znám zprostředkovaný přes blog a často nad tím, co se děje jen kroutím hlavou. Takže, když pak komentuju českou politiku pohledem někoho, kdo ji přestává rozumět, vyvolá to konflikty. Když pak navíc máte jako emigrant takové to divné období, kdy máte jakýsi pocit urgentně lidem doma sdělovat, co je v cizině lepší a funguje lépe – ve zcela naivní představě, že se třeba někdo zamyslí a řekne si. To je zajímavý, tohle by naší zemi mohlo pomoc.
Jenže, to se většinou neděje, ale naopak vznikne konflikt. Kdy lidem, co mají nějakou utkvělou představu, že něco funguje jinak řeknete, jak fungují věci pokud se na ně nedíváte z tisíce kilometrů, ale z místa. Dojde ke konfliktu vnímání, část lidí píše emaily, že je to zajímavé druhá část pak píše do diskusí s jediným cílem přesvědčeit, autora a všechny, co to čtou, že to tak není. Navíc každý autor je zaškatulkován do nějaké povinné krabičky, co prostě automaticky předpokládá, když říká tohle tak musí být XYZ, protože nic jiného neexistuje.
Čím víc těch konfliktů potkáte, tím víc na ně přestáváte mít náladu. A tak dochází k tomu, že buď se vám chce být osobou veřejnou a trávit hodiny a hodiny času žvaněním a hádkami v diskusích, když navíc často se jedná o přímo věc nemožnou, protože když vám nadává někdo, že jste pravičák a v té samé diskusi vám zas někdo nadává, že jste levičák. Tak logicky, i když se stanete A nebo B, bude to vždy špatně.
Tudíž težko říct, co s tím. Můžete, například nechat lidi diskutovat a nechodit do diskuse vůbec, ale když si ji otevřete, máte přirozenou tendenci na útoky reagovat. Když ji zavřete, zas vám budou všichni psát, že jste zbabělec. Jenže, a to mnoha lidem nedochází, zejména těm co se zřejmě nudí a tak jejich jediná životní náplň je sedět v diskusi patnáct hodin denně, že prostě diskuse stojí čas. A pokud je diskuse o tom, že vám jako autorovi jen někdo nadává, tak jaksi nemá moc smysl ji tam mít. Nebo snad si dobrovolně pozvete domů člověka, co se vám usadí v obyváku a bude na vás řvát, jaký jste kretén, nic neumíte, vše děláte blbě a apod.? Asi ne.
Tudíž není až zas takové překvapení, že psát v takovém prostředí vás přestává bavit. Je hezké, že vám píší lidé, kterým se třeba mnohé straší články líbili, že je to mrzí, ať píšete dál, ale na druhou stranu, oni za vás nebudou sedět v diskusi a nechat si nadávat. Je možné, že někdo má jakýsi zvrácený koníček, že ho tohle přesně baví, ale mě nějak ne. A tak, podobně jako jiným blogerům došla chuť psát, to dochází i mě. Psaní mě bavilo, ale takhle ne. A pokud si mám vybrat před tím, zda si přečtu knížku, zaplnu Xbox, nebo si půjdu začvičit, blog začíná čím dál tím víc prohrávat.