Já a politka, aneb tajný příběh voleb 2009 a 2010

Tak dobrá, když pan Matějka tak s oblibou vkládá do diskusí můj e-mail, kde jsem se přiznal, že jsem pracoval na kampani pro ODS a TOP09, pojďme si tedy poodkrýt, co se tenkrát dělo.

Vraťme se tedy někde zpátky do roku 2009. Ale než také učíníme, nejdřív malé pozadí o tom, kdo jsem. Jak už asi někteří čtenáři vědí, mým oborem je IT a webové technologie. Tohle vše má pozadí dávno v devadesátých letech, kdy jsem se v době, kdy jsem po návratu z vojny rozhodl, že se začnu živit – počítačema, jak se tenkrát říkalo. Jenže, já chtěl dělat počítačovou grafiku, která mě díky tomu, že děda byl malíř a já maloval od mala připadala nejjednodušší.

Tenkrát jsem však měl jeden problém, neměl jsem počítač a několik měsúců jsem se učil programovat tak, že jsem si psal kusy kódu na papír a studoval všechnu v ČR tehdy dostupnou literaturu tedy – Softwareové noviny, Computer World, Computer, PC World, Chip a všechny možné knížky z nakladatelství Grada a Computer Press. Za několik měsíců jsem teoreticky uměl Corel Draw, Adobe Photoshop, Quark Express, což jak jsem si přečetl z inzerátů byla podmínka přijetí do reklamní agentury – tam jsem chtěl z jednoho prostého důvodu. Jelikož tam měli ty nejrychlejší komerčně dostupné počítače, jež jsem znal z obrázků (o serverech a main framech jsem neměl v té době ani tušení). Přestože jsem měl tedy teoretické základy Windows 3.1, Windows 3.11 a DOS, mé chvíle u počítače – jako kluka z malého města – byly omezeny na to, když se mi podařilo někam se dostat na návštěvu a předpokládat zájem o něco jiného – takto jsem spolu podobně „postiženými“ chodili obdivoval počítače do různých úřadů, obchodech, po známých a tak. Až konečně se mi podařilo rodinu přemluvit, že si počítač můžu koupit. Rodinné konsorcium se mi to sice snažilo zakázat, ale mamka povolila a tak počítač prošel – a mohl přes práh domu. 

Jelikož jsem si ho pořídil na splátky, musel jsem si jej tvrdě oddřít. A kromě všech možných her, na nichž jsem se, jako mnoho jiných mých vrstevníků naučil jak pracovat s různě chráněnými soubory a obcházet různé obchrany, aby hry jež se v té době ještě ani v ČR nedaly koupit vůbec běželi. Při té příležitosti jsem se dozvídal čím dál víc o hardware a na rozdíl od dnešních dní, my jsme byli zvyklí počítače „kuchat“ montovat si sami zvukovou kartu, přetaktovávat procesory, vyměňovat grafiku, montovat lepší větráky, analyzovat výkon počítače pomocí scriptů apod. V té době jsem se také poprvé setkal s fenoménem zvaným internet. Tenkrát jsem to opět znal jen z novin a moje první setkání s realných internetem bylo na výstavě v Praze, kde tenkrát kromě počítačové grafiky předváděli – ten internet. Divná věc taková šedivá pomalu se načítající stránka kdesi z Ameriky s názvem Yahoo!. Jenže mě došlo, že ta budoucnost, kterou jsem původně viděl v 3D grafice a také se díky tomu učil 3D Studio R4, bude o něčem jiném. To masové použití bude právě ta divná síť...

A tak jsem potkal internet. Ale měl jsem stejně jako s počítačem jeden velkej problém nebyla u nás v našem maloměstě a jediný dostupný internet byl CESNET, což byla akademická síť. A ta byla jen na pár místech. V té době také v Softwarerových novinách začal vycházet legendární seriál – HTML od neméně legendárního „otce“ mnoha českých web developerů Jiřího Koska. V té době totiž byla internet nejen naprosto nedostupný, ale bylo i skoro nepředstavitelné pro majoritu lidí, že by něco podobného kdy měli v práci – nebo doma. K čemu by jim to bylo!? A tak, se jen určitá část šílenců jako já o hodinách, kdy jsem ve škole měl poslouchat o dopravním inženýrství – jsem si pod lavicí tajně četl Softwareové noviny – na jejichž každé číslo, jsem se těšil jak malej kluk ne novej dl Spidermana. A do sešit na okraj jsem si zapisoval podivně vypadající sekvence TD, TR, BR, P, A HREF...apod.

Pak jsem si své kódy potřeboval ozkoušet a jelikož jsem ve škole něměli počítače, teda kromě pár hodin měsíčně, těšil jsem se domů až to zkusím zadat co to udělá. A tak jsem si psal doma zápisy v HTML do Notepadu a pak zkoušel v na internet nepřípojeném Netscape co se stane když. Bylo očividné, že potřebuju internet, jenže jak na to? A tak to nakonec dopadlo tak, že mi kámoš Jirka, který studoval v Olomouci, kde měli přístup do CESNET nosil nahrané na disketách webové stránky. A já je pak otevíral doma na off line počítači a zkoušel různě likvidovat kód a modifikovat ho. Tam jsem taky poprvé objevil věci jimž jsem nerozuměl nějakou JAVA a JAVA SCRIPT a CGI. V té době jsem si musel vydělávat na počítač, který jsem měl na splátky, takže jsem tak dlouho chodil otravovat do jedné reklamní agentury až mě vzali – tím pádem jsem získal přístup k rychlému počítači s 21 palcovým monitorem na němž jsem – jelikož firma neměla moc zakázek a nikdo nás moc nehlídal zkoušel psát prográmky v JAVA, modelovat scény ve 3D studiu, vyrábět různé šílené kreace pomocí milonů filtrů ve Photoshopu, vytvářet si stránky v HTML a pak to vše zkoušet kombinvat dohromady. Pamatuji si, že jsem v té době třeba 16-20 hodin seděl u počítače a pak se mi stávalo, že jsem chodil po venku viděl věci jako matematické objetky – díval jsem se na strom a viděl jsem jeho drátěný model X, Y, Z a snažil se přemýšlet, jak by šel spočítat vítr, který do něj naráží.

V té době se také zdrodila má láska k matematickým simulacím. Dostaly se mi poprvé do ruky takzvaná dema, což byly ve strojovém kodu psané krátké animace. A pak také něco co mě uchvátilo hodně fraktály. Pamatuji si, jak jsem měl simulátor mandelbrotovi množiny, který šel různě modifikovat a vytvářet z toho animace. Pak se k nám do maloměsta dostal konečně internet a já neváhal a reklamky utekl do první firmy – počítačová prodejna, která internet nabízela. Domluvili jsem se, že budu dělat web stránky pro zákazníky. A tak jsem opět dostal spoustu počítačů a podporu a možnost libovolně si surfovat po internetu a stahovat si kody a hrát si s nimi. Také jsem však musel pomáhat na prodejně, montovat počítače, lést po kolenou a připojovat bohatým lidem internet a tak. Miloval jsem to. Měl jsem šíleně málo peněz, ale měl jsem vše co jsem potřeboval spoustu nových a nových počítačů, kde jsem mohl testovat své teorii. Můj volný čas opět byl vyplněn počítači a nejčastějí jsem se brouzdal po městě s tlustými knihami s divnými názvy jako TCP/IP, Java, C++...a tak.

Cokoliv, co jen zavánělo počítačem jsem miloval. A tak netrvalo dlouho a z maloměsta jsem byl doslova draftován do krajského města, kde sídlila firma, které internet jsme prodávali. A to se ví, když jsem poprvé viděl datové centrum, kde se bere ten internet všechna ta CISCO, MICROCOM, WINDOWS NT, DELL servery...apod. A pak mi ještě byl ukázan satelit, kudy internet se dostává z Německa. Okamžitě bylo rozhodnuto a já získal mé první místo programátora webových stránek. A tam to pokračovalo dál. Dostal jsem se do týkmu stejně šílených lidí, seděli jsme v jednom hradeckém bytě na Pospíšilově třídě a spíš to vypadalo jak pařanské doupě a ne jako budoucí největší poskytovatel internetu v republice. A tak tam nás sedm bylo rozmístěno po různých pokojích, kde jsme si hráli s různými programy. Taky tam bylo pár kluků co dělalo k instalacím i obchod a ti byli rozmístěni na několika místech republiky. Praha, Ostrava, Hradec, Pardubice. Další pak byl Mirek a ten objížděl republiku a na naší „mapičce“ přibývaly další město. Brno, Olomouc, Plzeň. Rokycany, Karlovy Vary...apod.

Já hrál stejně jako každý ostatní mnoho rolí, častečně jsem využíval moji znalost počítačové grafiky Adobe Photoshop, Corel Draw, Adobe Illustrator a s tím související zvyšeující se znalost HTML, ASP, CGI, Java, Java Script...apod. Do toho jsem pobíhal po celé republice, kam mě obchoďák zavolal a tam jsem navrhoval na místě pro různé firmy webové strategie a jak budou vypadat jejich weby. Trávil jsem tím šílenýho času a moc mě to bavilo. Navíc jsem měl čím dál větší schopnost nejen využívat rychlých počítačů a serverů, ale i rychlého internetu. Firma rostla a bohatla a tak nás v roce 1999 koupili Holandani. A já se vypravil na svou první zahraniční zkoušenou. Tam jsem viděl ještě větší servery, ještě ryhlejší a dokonolejší počítače (no aby ne, když jsem tam potkal servery od Sun se Solarisem, Oraclem, Javou, MS SQL a především APPLE – jelikož Holandsko jelo jen G3 a G4 a každý, kdo tyhle počítače kdy viděl chápe proč jsem se zamiloval).

A tak přišla doba, kdy jsem nejen měl super práci a mega super počítače (ilustrační fotka pochází s té doby), ale také možnost cestovat do Holandska a přístup k novým a novým systémům. V té době jsem také už několik let experimentoval se svojí touhou nějak těžit data. A už několik let jsem si hrál s WEBTRENDS a zkoušel zjištovat co se dá z těch logů vyčíst. Co mě zajímalo byly vždy velké vzorky, jelikož jsem moc dobře z matematické teorie věděl, že malé vzorky nejsou reprezentativní pro větší experimenty a odhadování trendů. Tudíž jsem toužil po velkých datech. Ta se mi konečně dařila dostávat, jelikož úmyslem našeho holandského vlastníka bylo se do roku stát jedničkou na českém internetu. A taky se stalo a tu pozici si udržel až někdy do roku 2003, kdy DIAL-UP začínal být převáclován DSL. V té době jsem totiž otevřeli internetový portál a rázem z našich 2300 uživatelů se za pár měsíců stalo 300 000 a to číslo exponenciálně rostlo. Data ve WEBTRENDS začínala být zajímavá.

Mě však vždy zajímaly výzvy. A tak jsem v roce 2000 přijal výzvu, kdy nebyl kdo, by zajistil nový druh získu internetovou reklamu. Jelikož přijatí lidé rychle zkrachovaly. Tak jsem to přebral s tím, že jsem byl upozorněn, že to bude vidět v Holandsku cesta zpět do technického se mi tím zavře. Riskl jsem to i za podmínky, že musím tedy udělat do dvou měsíců obrat třista tisíc korun, což byl původní pů roční plán. A tak jsem to riskl a místo třista tisíc jsem udělal šestset. Sales mě začal jít, protože jsem dokázal to, co nebyli schopni moji předchůdci technicky reklamu nasadit dle parametrů, požadovanou zadavateleme a dodání reportů. Aby také ne, když jsem ten systém na řízení reklamy instaloval já a měl na něj školení z Holandska. Pak už následovalo období plné druhých večeří a obědů s klinety, vysokých prémií, jelikož další rok už jsme uzavírali se sedmi miliony.

Jenže, problém snadných peněz je v tom, že jsou příliš snadné. A pokud milujete komplikované věci jako IT něco vám začne chybět. Ano je fajn chodit v kravatě, vozit se v drahých autech, fotit se celebritami...apod., ale prostě jako ajťákovi vám něco začne chybět. A tak u mě došlo k tomu, že jsem začal znovu studovat a ke studii informatika jsem si přibral ještě marketing. Když jsem totiž pracoval s klienty z řad mediálních agentur, pronikal jsem více do mediální plánování a jak celá ta, věc, kterou my jsme zajištovaly technicky funguje. Učil jsem se, jak funguje REACH, GRP a další mediální pojmy. Navíc v té době se internet začal víc měřit takže znovu nastupovaly velké soubory dat a náš server začínal už také generovat nezanedbatelný podíl. V té době jsme často mluvili o principu lepšího cílení. Tentkrát totiž byl přimární princip prodeje reklamy ten, že jsem někomu prodali třeba za 140 000 Kč na 2 týdny banner za dejme tomu 80 0000 tisíc zobrazení plus 20 000 jsem jim dali jako bonus. Mediálka dostala svých 15% plus dalších 5-10% za objem a já primárně řešil, jak nafouknout prostor, abychom toho tam mohli narvat víc.

Tenkrát se začínalo mluvit o tom, že by bylo super cílit na lidi. Moje společnost, tedy naše holandská – pozdeji italská matka, udělala takový pokus, že jsme instalovali server co měl sledovat vše co uživatel na internetu dělá. Mělisme tehdy 7 milionů zákazníků a o nějakém Google jsme ještě nevěděli vůbec nic. Jelikož pro nás to byl minoritní vyhledávač, co byl pod naši rozlišovací schopnost jelikož v té době jsme byli jednička v Evropě. Problém konceptu sledování co uživatel dělá se však projevil záhy. Jelikož náš milovaný systém vygerneroval za tři dny tolik dat, že se nevešla na všechny pro něj připravené servery včetně toho záložního. A tedy náklady na sběr dat by byly tak drahé, že to konevční technologií nešlo vyřešit. Jeden z hlavních důvodů proč nás za pár let Google předběhl byl v tom distribuovaném modelu, kdy jejich data prostě měla mnohem vyšší kompersi a tudíž zabírala méně místa, než na komerčním systému z USA jež jsme koupili my. V ČR jsem samozřejmě tyhle problémy neměli, jelikož přestože jsme byli jednička na trhu nikdy jsme neměli tolik dat, aby nám došel hardware z hodiny na hodinu jako v Holandsku.

Mě však koncept velkých dat nikdy nepřestal zajímat a zkoušel jsem, ano uznávám a Alešovi a Ivanovi se tímto zpětně omlovouvám, donutit mé bývalé kolegy z technického k různým technickým nestandardnostem na portálu – včetně různých kusů kodu, které měly zjištovat víc o tom, kdo nám na portál chodí, co tam dělá a kdo to je. Experimentoval jsem se vším s cookies, IP adresami, kusy Java Script kodů, šílené pluginy do webtrendse, skryté kusy kodu v reklamích bannerech....cokoliv. Často to skončilo bitvou o to, zda nám například nová reklama vylepšená o speciální kod – co jsem samozřejmě prodal o pár set tisíc dráž neshodí portál. No byla to doba her a malin nezralých. Navíc, jak jsem díky studiu marketingu čím dál zabředával do psychologie a různých analytických nástrojů, probouzela se vě mě touho zkusit ty velká data získat. A tak přestože jsem druhý zakončil 14 miliony, neměl už chuť jednoduše a příliš bezpracně vydělávat peníze a také mě technicky začalo omezovat, co jsme byli schopni. A tak jsem se rozhodl, že odejdu do v té době marketing nejlépe provozující firma v telekomunikacích, kde jsem věřil, že to co znám z teorie bude aplikovatelné v praxi.

A stalo se přešel jsem do firmy, která byla jednička na trhu a neměl 400 tisíc klientů, ale 4 miliony. Tedy set dat s nimiž se dalo „hrát“ byl velmi zajímavý. A také mě to nezklamalo, přišel jsem do firmy s marketingovým oddelěním, které mělo několik set lidí a naše webové portály generovaly milionovou návštěvnost. Navíc jsem se seznamoval s tím, co vše víme o každém, kdo se připojí do naší sítě. Opět mě lákalo všechno tohle propojit do modelu. K tomu jsem dostal velmi rychle příležitost jelikož můj první projekt, který jsem navrhl v rámci inovací bylo redesignování portálu, aby lépe vedl zákazníky k naším nabídkám a technicky postavený tak, abych mohl pomocí WEBTRENDS si dělat analýzy v té době už ne návštěvnosti, ale chování. Součástí mého nového návrhu portálu byl systém na optimalizaci služeb. Jelikož jeden z výsledků mí vstupní analýzy, když jsem do společnosti nastoupil bylo, to že jsme měli problém v tom, že mnoho služeb bylo tak složitých, že je zákazníci nechápali a především frekvence již jsme je uváděli na trh byla tak vysoká, že se nám to nedařilo prodávat. A tak se zrodil nápad, vytvořit systém v němž nám zákazník anonymě identifkuje co chce mi mu doporučíme vhodnou službu (příklad. Jsem firma a chci ušteřit na volání – nabídli jsme mu tři služby na základě ji zadaných parameterů).

Když jsme systém spustili, dost mě překvapily první výsledky. Ano, zabudoval jsem dovnitř jednoduchý log, který zaznamenával každou interakci a tím pádem potřeby segmentu. Jenže, jsem netuši, že tolik firem nám o sobě nechá i ty informace, které tam byly spíš jako by navíc. Například počet sim karet u konkurence, jméno konkurence...apod. Jelikož se mi ten systém podačilo propojit na jiné služby, kdy se mi zákazník musel hlásit pod heslem, aby získal nabídku telefonů na měsíc, měl jsem víc informací, než jsem čekal. V té době jsem však narazil na hlavní problém webového systému v korporaci. Sice jsme schopni získat data od několika set klientů, ale zajistit to, aby někdo ze Sales jim zavolal a prodal to, nebyla tak snadnaá. Tím úzkým hrdlem byly IT systémy, které byly v mnoha bezpečnostních zonách a pokud náš server stál v zoně 6 venkonvní a potřeboval jsem dostat info do zákaznického systému v zoně 2, bylo to velmi složité.

Právě díky této práci kdy jsem na jednu stranu řešil proč spokojenost zákazníků a skripty pro SIEBEL a na druhou stranu web, který generoval LEADS, které však dostat SIEBEL bylo extrémě těžké, říkal jsem si, že to přece musí jít jednodušeji. A tak, když jsem v dalších letech, tentokrát už ne v telekomunikacích, ale v investiční firmě začal být za architekturu těch systémů odpovědný sám, zkoušel jsem vymýšlet to, jak identifikovat zákazníka z webu a zaznamenat to, co dělá do vnitřních systémů naší korporace. Měl jsem v té době kontrolu na stovkou webů v devíti zemích. Hodně jsem tenktrát za pomoci českých SEO guru Davida Špinara a Marka Prokopa, zkoušel propojit můj ideální svět až na Google a mít tedy kompletní „money making machine“ začinající GOOGLE na jedné straně – co mi pošle lidi, co já chci – webem postaveným tak, abych ty lidi posílal kam potřebuji a byl to schopen pomocí WEBTRENDS analyzovat – a výsledné konverze nové zákazníky rovnou zapasat do CRM. Později se ještě přidalo, měřit náklady na celou transakci proti prodejní ceně například luxusního bytu za 5 milionů.

Chtěl jsem ve velkém dosáhnout toho, co se mi povedlo s našimi pětihvězdičkovými hotely, tedy zvednou procento přímých konverzí oproti velkým agergátorům jako Expedia. Když jsem s tím v roce 2005 začínal poprvé poměr přímý / nepřímý kanál byl 3 přímy / 97 nepřímý. Po implemetaci nového webu propojeného na Google jsem dosáhl poměr 20 přímé / 80 nepřímá. Jelikož, jak každý marketingově gramotný člověk asi tuší, poměr nepřímý přímý znamená rozdíl až několik milionů, jelikož u nepřímého platíte provize zatímco přímý jsou vnitřní náklady. Při tomto působení jsem se také dostal ke konceptu CRM a to vlastně určilo i mé další směrování. Naučil jsem nakonfigurovat databázi a začít pomocí ní řídit – či lépe řečeno automatizovat zákaznické procesy. A tak by to asi bylo dodnes kdyby....

Nepřišel rok 2007

A já se nepotkal s fenoménem sociální sítě. Kde se plnil můj dávný sen. Někde, dostupně – volně a technicky propojitelně – leží stále se zvětšující množina volně přístupných informací o lidech, kterou stále sami udpatují. Wow!

Položil jsem si tenkrát hypotetickou otázku, co se stane, když ten koncept sociálních sítí zaintegrtuju do naší online strategie? A začal jsem kromě Google jsem tedy zkusil z externích zdrojů sociální sítě. Vytvářel jsem tenkrát koncept ve spolupráci s Microsoftem, který pro nás implementoval nový SharePoint, Dynamics AX a MS SQL, jak získávat data o klientech – potenciálních zakáznících, než se dojde ke koupi. Dokonce probíhaly i diskuse o analytickém systému pro předinvestiční rozhodování. Dám vám příklad z jedné naší debaty v Německu. Tam jsem měli velmi rychle se rozvíjející byzynys a klasický problém všech velkých investorů. Máte sice miliardy, ale potřebujete je rozdělit tak, aby každá investice měla co nejvyšší návratnost. Má společnost investovala do realit. Takže naše před investiční rozhodování bylo v intencích – máme 300 milonů můžeme za ně buď postavit, a) rezidenční projekt pro soukromé osoby u Hamburgu, b) obchodní centrum ve Varšavě, d) hotel v Moskvě. (například).

Teď tedy šlo o to investici vyhodnotit. Pokud použijete běžné systémy nemáte v tom zaznamenán aktuální pohyb ekonomiky – a jelikož tato má debata probíhala v roce 2008 v té době už jsme věděli, že znalost toho, co se právě děje v ekonomice dané země je dost důležitá. Jenže můj německý kolega nechtěl, jen prostou analýzu, ale zajímal jej systém, který by mu před tím, než se rozhodne investovat 300 milionů do nového rezidenčního projektu u Hamburku, umožnil odhalit následující paramtery, a) kdo to bude kupovat, b) jaká tam je aktuálně poptávka a její trend, c) v jaké lokalitě to má být umístěno, d) jak to má být postaveno (např. Kolik bytů, jak velké, jak vybavené), e) za kolik to můžeme prodávat...apod.
A ony sociální sítě, právě na tyhle věci poskytují odpovědi. A pokud jste firma invetující několik miliard, celkem vás zajímá si vhodnost té investice nejdřív pomocí tzv. WHAT IF scénářů vymodelovat. V té době jsem pochopil, že čím víc o sobě lidi nechají dat na sociálních sítích, tím víc jsem schopen z nich technicky vytáhnout, vytvořit u nich záznam v CRM a sledovat vývoj jejich chování a preferencí v čase. Na tento nápad mě přivedl jeden z mých asi největších projektů, který měl jednoduché zadání – hledali jsme miliardu dolarů. A bohužel jsem tu miliardu dolarů potřebovali pomšrně dost rychle. Jelikož jeden z našich hlavních investorů Lehman Brothters krachnul a na trhu vznikla obří panika. Takže peníze na financování realitních projektů se změnili. Před pádem Lehman Brothers to bylo tak, že jste jako developer museli mít 20% a banka vám dala 80%. po kolapsu Lehmanů se to otočilo. Banka chtěla, abyste měly 80% vlastních a dala vám 20% půjčku. Proto zamrzly na několik měsíců realitní projekty po celém světě.

Můj zaměstnavatel byl jeden z největších realitních investorů v Evropě a když vyschl tenhle pramen, potřebovali jsme rychle zalepit díru 1 miliard dolarů. Což není, jak jistě uznáte, zrovna částka co se zejména v době paniky válí na ulici. A tak jsem dostal za úkol do jednoho měsíce zkonsolidovat data z našich devítí zemí a předat systém tak, aby lidí z investičního byli schopni najít vhodného investora. To se nakonec podařilo a firma zůstala nad vodou, jen od té doby vím, že v některých zemí – respketive některá třída lidi například šejků bydlí nikoliv jako normální lidé v místě co má ulici, číslo popisné a město, ale pouze to město a jméno. Což byl z pohledu dat poměrně zajímavých oříšek, jelikož pokud se snažíte srovnat desítky až stovky tisíc dat chcete mít co nejstandardnější formát, abyste možnost hlídat kvalitu dat.

V té době mě napadlo, že kdybych měl možnost propojit nějakou velkou veřejnou datábázi, nemusel bych čistít ty desítky tisíc záznamů ručně, ale zjistit kdo – a zda – například nějaký šéf banky někde pracuje z veřjné databáze. To mě vedlo k první experimentům s LINKEDIN a později FACEBOOK a TWITTER. Tento výzkum mě zavedl na různá odborná fora, kde jsem se o svém nápadu začal bavit. Díky tomu jsem se seznámil s profesorem Christopher Shallow z University of Northern Virginia a spolu jsme koncept rozebírali stejně jako další technická témata. Když jsem pak svoji společnost opustit byl jsem profesorem Shallow přizván jako poradce pro jeden kurz B2B marketingu a elektronické komerce, který přednášel. Revidoval jsem tenkrát pro něj americká skripta a přidával věci z praxe. Pak jsem byl požádán o přednášku jako guest speaker, kde jsem vysvětloval, jak funguje CRM a prostě celý ten technický marketing ve velkém v praxi.

Jedna z věcí, kterou jsem ve skriptech potkal byl BLOG. Toto médium jsem to té doby ignoroval, ale záhy jsem poznal, že v ČR zřejmě blog může skýtat velmi zajímavý potenciál. Jelikož to bylo v době, kdy jsem odešel s masivním odstupným z výborně placené práce, měl jsem čas dělat si projekty jen tak pro radost. Navíc jsem v té době znovu studoval a problematiku velkých datových souborů a jejich využití v analytických sestavách pro marketing jsem psal jako jeden ze zápočtů. Napadlo mě tedy, zkusit se podívat na to, co se děje v ČR okolo politiky z pohledu marketingu a IT technologiií. Zaujalo mě, že si tak málo lidí uvědomuje, jak obrovské množství dat je dostupných.

Celý můj flirt s politikou tedy začal 26 října 2009

Může za to tenhle článek. http://kram.blog.idnes.cz/c/72307/Fejsbukova-demokracie.html, kde jsem zjistil, že vlastně nikomu vůbec nedochází, jaká data jsou dostupná. A snad nejvíc mě motivovaly hlášky z diskuse, kde mi někdo napsal „úplně vo ničem.“. To mě nesmírně potěšilo, protože jsem si uvědomil, že asi existuje jen malá skupina lidí, kteří tuší, co by dalo dělat. Začal jsem tedy o tom, jaká data jsou dostupná mluvit s dalšími lidi z oboru. To mě přimělo začít dělat různé experimenty s tím, co všechno na blogu projde. Když mi pak vyšel první článek http://kram.blog.idnes.cz/c/82154/Nesnesitelna-lehkost-oranzoveho-byti.html s čteností 16 tisíc a příšerně dlouhou diskusí, kde se to hemžilo emocemi, jsem si uvědomil, že by politika mohl být přímo geniální studijní materiál. A tak jsem si začal hrát. Publikoval jsem o ekonomice http://kram.blog.idnes.cz/c/76300/Svrzeni-vlady-bude-mit-velke-ekonomicke-dopady.html o věcech o nichž jsem věděl, že člověk bez znalosti fungování korporace nebude schopen pochopit http://kram.blog.idnes.cz/c/84483/Operator-zakaznicke-linky-typicka-obet-danove-reformy-CSSD.html apod.

A když jsem zjistil, že ČSSD opravdu super amatérsky obšlehla kampaň Obamy http://kram.blog.idnes.cz/c/87496/Drzost-roku-CSSD-obslehla-Obamovu-kampan.html rozhodl jsem se, že si opravdu vyhrát nezaslouží a podprořím nějakého konkurenta. Prvním z nich s níž jsem se dostal do kontaktu byla Strana Svobodných Občanů. František Matějka byl bloger a jako já psal proti Paroubkovi. Takže jsem si říkal, že by to mohl být někdo koho podpořím. Jelikož můj tehdejší problém byl v tom, že jsem měl technologii, ale neměl jsem pro ni zádné využití, proto jsem potřeboval OBSAH. Ten musela dodat nějaká strana, protože já si přece nebudu na svůj marketingový experiment zakládat stranu. SSO byla vhodná. Jenže, jakmile jsem zjistil co Mach zamýšlí, otočil jsem se napsal razantně se od nich distancoval, diskuse pod tímto článkem je celem jasná http://kram.blog.idnes.cz/c/88306/Bude-Mach-dalsim-Bursikem.html. Od té doby skončily mé dobré vztahy s p. Matějkou. Jelikož já sice mám technologii a znalosti, ale podpořit něco s čím ze zásady nesouhlasím, tak to nehodlám udělat ani za data, ani za peníze. Navíc o to druhé nikdy nešlo.

Tudíž mým druhým politickým kandidátem byla TOP09. Sešel jsem se s volebním manažerem Jaroslavem Poláčkem, kterému jsem nabídl pomoc. Před schůzkou jsem si udělal analýzu jež jsem jim tam odprezentoval, kde jsem odhadl volební výsledek (nebo jak jsem to nazval – potenciál trhu) 6ˇ% - 20%. Pamatuju si, že tahle informace byla přijatá jím a jeho tehdejších šéfem Facebook kampaně Petrem Ducháčkem trochu s úžasem. Byla to nová strana a já byl asi první člověk mimo, kdo jim předpověděl tak vysoké volební zisky. Můj tehdejší plán byl tenkrát jednoduchý přemluvil jsem několik lidí z branže a dal jsem to tomu pracovní název „marketéři pro paroubkovi“ s tím, že se uvidí zda vyhraje primitivní populismus, nebo pokud naučíme ty strany dělat marketing opravdu moderně. A právě to byla hlavní výhoda Topky. Lidi okolo ni byli ve směs mladí a velice technicky i marketignově erudovaní. Tudíže ve finále, což sice se některým členům mého původního týmu trochu nelíbilo, si Topka vzala spoustu našich nápadů a zapracovala je do vlastních. A musím říct, že to co se jim povedlo, bylo fakt přesně to, co jsme plánovali. Vytvořili BRAND a to brand co měli lidé rádi, na rozdíl od BRAND Paroubek, který byl fakt malér – z pohledu marketingu, neb co udělal jako by sám všem svým protiháčům chtěl usnadnit svoji porážku.

Moje spolupráce s TOP09 ztroskotala na jediné věci. Technologie Topka neměla, a přestože existují velké kecy o bezedeném měšci Bakaly, peníze. Měly velmi omezený počet na kampaň a majorita šla na velká drahá média. Vše ostatní byla práce nadšenců okolo Topky. Jenže, já jsem pro svůj plán potřeboval CRM a to konkrétně Salesforce.com. Bez něj celá ta věc nemohla fungovat jelikož celý technologický koncept, koneckonců provzoval jsem firmu Salesforce.com v ČR zatupující, byl na tom postaven. A bohužel moji společníci mi nepovolili investovat do technologického konceptu a koupit pro Topku licence Salesforce a vyzkoušet na velkém vzorku koncept, propojení CRM na sociální sítě.

Pak však pomohla náhoda. Jeden jiný kolega se znal z někým z ODS. Když mě slyšel vyprávět o tom, co se nepodařilo realizovat s Topkou, navrhl mi, že zkusí sjednat schůzku v ODS. Měl jsem s tím trochu etický problém jelikož jsem nebyl vůbec přesvědčen o důvěryhodnosti té strany právě díky aférám Pavla Béma apod. Ale volby byly jen jedny a já potřeboval najít někoho s kým můžu vyzkoušet svůj technologický koncept. Slovo dalo slovo a začal jsem do ODS docházet a pozvávat stranu zevnitř. Vlastně se mi tam líbilo, jelikož to spíš připomínalo jakousi moderní korporaci, jen tam nebyla taková tam veselá nálada jako jsem zažil v Topce. Ale dobrá, ODS na rozdíl od Topky souhlasila s moji technologickou podmínkou Salesforce.com a dala nám technologicky volnou ruku. A tak jsem dostal možnost ověřit svůj koncept v praxi.

Ale jako každý systém potřeboval jsem si pár věcí ověřit jelikož náš systém se skládal z víc vrstev. Jedna byla CRM, další propojení na Facebook a poslední databáze témat. Jenže nebylo to CRM z pohledu toho, že by tam byly lidi z ODS, ale moje strategie byla akviziční. Tedy vycházel jsem z premisy, že kdo chce volit proti Paroubkovi, bude hledat koho zvolit.Aby ODS vyhrála volby, musí získat právě nikoliv své tradiční voliče, ale voliče nové. A ty musíme někde najít. Podobně jako když jsem hledal miliardu dolarů. Hledal jsem tentokrát drobnost pár desítek tisíc voličů, kteří však při nízké volební účasti mohou znamenat rozdíl 3-5%, který dokáže rozhodnout volby. A kde je vzít no to přece bylo jednoduché!

Vzpomeňte si, co se dělo v roce 2010. Proti Paroubkovi byli na Facebooku obří skupiny z nichž některé měly až 80 000 členů. Těch skupin bylo naco kolem stovky, sice se hodně vzájemně překrývaly, ale přesto to bylo skoro 300 000 lidí. A co nejlepší, díky mému propojení na Salesforce.com jsme měli nejen jejich jméno, ale i drobnosti jako, a) věk (tedy může / nemůže volit), b) bydliště (tím pádem jsme věděli, kterého kandidáta chceme aby volili), c) politickou preferenci (to byste se divili, kolik lidí to má v profilu a kdo neměl má LIKE stránky politické strany). No a pak stačilo už jen rozjet akci. Najaly jsme tým osmi lidí a v jednom karlínském bytě jsem jim poskytly Salesforce.com kde třidili data Facebook, kde validovali data co se z něj načetla.

Výsledek byl něco kolem 18 000 lidí, které jsem předali ODS. No a pak už bylo jen na ně, aby jejich volební lídr v kraji poslal přes Facebook pozvánku k volbám. Jediný důvod proč to bylo tak málo, že nám ODS na tuhle akci dali jen 3 dny. A v té době moje znalost pokročilejších systémů propojení na sociální sítě a jejich API byla mnohem nižší, než dnes. Přesto však, právě díky velmi těsnému volebnímu výsledku cítím trochu spoluzodpovědnost, že moje práce pomohla ODS volby vyhrát. Právě proto jsem ke každé špinavosti okolo ODS tak kritický, jelikož na rozdíl od běžného voliče jsem jim nedal jeden hlas – svůj, ale pomohl získat hlasy pár tisíc lidí z Facebooku. Po této zkušenosti s politikou, už s ní nechci nic mít. Jelikož si uvědomuju, že politika není podnik. Politika ovlivňuje život nás všech a tedy samotný fakt, že technologický umím získat obří množství dat v rekodrním časem ještě neznamená, že je mohu dá každému. Ano, Facebook je otevřený, ale bez technických znalostí z něj ty data nedostaneme, navíc je proti roku 2010 mnohem lépe chráněn. Takže politické strany potřebují lidi s mojí znalostí, co jim z toho Facebooku ty data vyloví a předají...

Ano, pro mě to byl projekt. Na němž jsem si ověřil, co jsem předpokládal a co jsem tady v Británii rozvinul do mnohem většich rozměrů, kdy stejně jako pomocí Webtrends jsem dokázal ovládat, co bude dělat návštěvník mého webu, teď umím dolovat obří množství informací ze sociálních sítí jako Facebook, Linkedin, Twitter a další. Také díky CRM systémům umím nastavit mnoho automatizovaných systémů, co odpovídají lidem na Facebooku za někoho jiného na základě toho co napíšou. Umím hlídat co mi kdo píše zeď a diskusí. Umím kompletně vzdáleně spravovat množství Facebook účtu a analyzovat miliardy dat, otázkou je, zda tohle chci znovu použít pro politickou kampaň. Asi ne. I když z pohledu IT to byla obří zkušenost. I když pravda asi největší šok bylo to, kolik lidí má kompletně nezabezpečený profil na Facebooku. Na druhou stranu to byla obrovská zkušenost morální, která mě donutila přemýšlet o etice politických stran, nikoliv jen jejich programu, jak jsem dělal před tím.