České prezidenstké volby očima emigranta

Je možné, že pokud bych stále byl doma, by byl můj pohled jiný. Jenže není. Optikou cizí země totiž vnímáte tu vlastní jinak. To také ovlivňuje i moje očekávání od kandidátů na prezidenta. Proto se často můj pohled velice liší od mnohých z vás, kteří jste zůstali doma.

Dalším rozdílem jsou důvody proč kdo emigroval. Pokud bych byl emigrantem třeba z roku 1982, viděl bych věci jinak. To co bych si o zemi pamatoval bylo, že jsem utekl kvůli tomu, že mi nevyhovoval tehdejší režim. A ten navíc, jak znám z vyprávění emigrantů z dob socialismu, dělal vše proto, abyste za svými příbuznými a kamarády nejen nemohli, ale ani se do republiky již nesměli vrátit. Emigrace za socíku byla jednocestná jízdenka směrem ven. Teda pokud vás na hranicích rovnou nezastřelili, nebo v lepším případě nelapli a nevsadili do kriminálu.
Emigrace v roce 2010 tedy není o emigraci politické, ale emigraci ekonomické. Nejdete pryč, protože režim ODS by byl strašný, ale protože vidíte okolo sebe ekonomiku, která nabízí méně příležitostí k tomu, co chcete dělat. U mě emigrace měla několik velmi dlouhých fází, které předcházely emigraci fyzické. Prvně to vlastně začalo někdy na začátku devadesátých let. Otec mě poprvé vzal za našimi známými do Holandska. A tato zkušenost se mi asi milionkrát zhodnotila (chcete-li zaplatila) v pozdějším životě, ale k tomu se ještě vrátím.  Co bylo nejdůležitější je i přijetí způsobu myšlení. Díky němuž a základu jazyka, z nějž čerpám dodnes, mi cesty do Holandska a Belgie, připadají jako cesty do známého prostředí. Například vím, narozdíl od Maďarska, co hlásí nádražní rozhlas, který obchod prodává květiny a co je holičství. Což, jak zkušení cestovatelé ví, je dost velká výhoda.
Ano, jsou to drobné střípky. U mě to pokračovalo tím, že mě otec dával množství svobody a peněz na to, abych se mohl sebrat a odjet do Švýcarska, Německa, Francie, Anglie, Belgie...apod. Což v době, kdy jsem dospíval se významně podílelo na formování mé osobnosti. Jelikož jsem měl vždy možnost porovnávat, jak to funguje v ČR a jinde. Tahle zkušenost se mi nesmírně vyplatila. Pokud k tomu navíc přičtu, že mě taťka ve třinácti letech začal učit anglicky a po revoluci mě dal do kurzů s rodilým mluvčím, díky čemuž mám 23 let zkušeností s jiným jazykem, měl jsem do života v kapitalismu velmi sobrou průpravu. Jenže, pokud nejen mluvíte jiným jazykem, ale začnete trávit čas mimo republiku rozhovory s lidi, kteří nejsou Češi, vaše myšlení se začne měnit. U mě ta proměna byla velmi radíkální. A to jsem nevěděl, že mé holandské zkušenosti jsou teprve na začátku.
V roce 1999 totiž mého zaměstnavatele koupila jedna holandská firma. A jak jsem už uváděl v jiném blogu, díky "skvělé" české infrastruktuře, kdy stav Hradce Králové z pohledu investora jež tam zvažoval mít sídlo pro své operace v České republice, komentovali takto „No highway, no airport, no speed train. Sorry.“ A tak jsem se stěhoval do Prahy. Což bylo dáno i tím, že jsem jako jeden z velmi mála, byl schopen nejen domluvit se plynule anglicky, ale také jsem měl díky mým předchozím holandským zkušenostem znalost jejich mentality a humoru. To mi velmi rychle vyneslo, že jsem začal do Holandska jezdit tentokrát jíž ne na prázdniny, ale pracovně. A opět, pokud by se tak nědělo, zřejmě by mi zůstala česká mysl. Ta se však od roku 1999 a dále začala měnit.
Nejdřív to začalo tím, že jsem se vracel zpátky do ČR a po každém vystoupení z letadla jsem začínal potřebovat pár hodin – později dní – na pochopení, řekněmě spíše akceptování, že v Česku věci fungují „jinak“. Nebo lépe řečeno, neefektivně, pokud se srovnají procesy, jak funguje ekonomika. Doba navíc byla charakterizována divnými událostmi, jako krach IPB a jiných bank. A to navíc v době, kdy ve světě se nic podobného nedělo. Tenkrát mě taky poprvé začalo napadat, že – u nás – je něco blbě. Jen jsem nevěděl co. Začal jsem číst The Economist a Euro, ale ty zprávy z Česka – začínaly být, začátkem milénia nějaký – zvláštní. Zatímco v zahraničí se rešilo v ekonomických periodicích, jak zlepšit byznys, aby vydělával víc, v Česku se začínalo mluvit – o korupci, což jsem netušil, co to znamená. A také, že některé „akvizice“, nebo „krachy“ firem v ČR jsou nikoliv náhodou. Byla to však doba Klause, Zemana a Havla, kteří jako majáky udžovaly naši víru v to, že všecko v Česku je náhoda. Také si pamatuji, jak jsem poprvé slyšel jméno Kalousek. Byl to nějaký divný pán, co kritizoval – což jsem nechápal Zemana za privatizaci IPB a další divné případy.
V té době jsem se o politku nezajímal. Neměl jsem na ni čas. Ve volbách jsem se rozhodoval podle toho, kdo slíbíl, že nezvýší daně. ODS to dělala vždycky. Takže jsem to pravidelně házel Klausovi. Zeman navíc mluvil divně a ty jeho bonmoty mě začaly unavovat. Navíc se čím dál tím víc stával svou ilustrací v Zeleném Raulovi. Ale stejně mi nepřipadalo nic divný. Žil jsem v jiným světě. Cestoval jsem pravidelně na trase Praha – Amsterdam – Rotterdam. Měl jsem aférku s jednou Čecho-Američankou, takže jsem vlastně i ve svém osobním životě trávil spoustu času tím, že jsem mluvil střídavě česky a anglicky. Do toho jsem při služebním cestách začal pravidelně číst holandský noviny a vůbec, si tak nějak zvykat na to myšlení jiných národů. Pak teda naší firmu koupili Italové a já změnil trasu.
Místo Praha – Amsterdam, jsem byl pravidelným hostem na linkách Praha – Miláno a Praha – Řím. Svět se začal měnit. Můj šatník s ním. Postupně jsem začínal přejímat italské kravatové a košilové změny. Podobně jako jsem objevil, že v Itálii je používání Eau de Toilette nutností i pro heterosexuálního muže, nikoliv jako v té době v ČR jen pro ty kluky z jiného fanklubu. Díky itálii se mě nejen změnil jídleníček, ale i návyky. Například začalo pravidelné návstěvy fitka, dlouhé večeře v dobrých restauracích, dobré víno a pramenitou vodu stranou...apod. Dokonce jsem si zkoušel barvit a gelovat vlasy, ale když jsem zjistil, že díky vypadávající kštici vypadám, jako idiot. Tak jsem skončil opět u mašinky a čísla 3 milimetry. Ono, v Miláně se dá vidět, že krátké vlasy, nebo úplná plešatost také nejsou problém. A pak to šlo ráz na ráz. Každou návštěvu Itálie se mi nejen měnil šatník a často vůně, ale také styl často jsem do češtiny cpal hlášky jako „bene“ a podobné, jako jsem už dělal s holandštinou a angličtinou. Život vypadal fajn. A já žil jako pravý Ital. Ženský (spousty), značkový hadry (spousty), malý kafíčka (spousty), dobrý jído (spousty), formule 1 a občas i fotbal. No prostě Ital s Holandskou a Americkou mentalitou původem z Čech.
Na průser se tedy nemuselo dlouho čekat. A tak jsem také v létě 2002 zjistil, že být Praha – není Miláno a předvším já – nejsem Ital. A to, když jsem nezvládl dámský multitasking a neuměl jsem správně po italsku „lhát“ jedné, druhé a třetí (nebo kolik jich to bylo). Zejména však ty dvě jedna Čecho Američanka  a druhá Čecho Australanka byly zásadní. Jak jsem zjistil po jednom italizovaném výstupu, kdy jsem se Australance prokecl o Američance a druhej den naopak. Navíc jsem jako správný Ital oběma tvrdil, že je miluju. A tak byl konec Itálie. Nebo spíš začátek. Například jsem zjistil, že randit na pracovišti není „good idea“a dát „kopačky“ vlastní šéfové, už vůbec ne. Podobně jako zkoušet zamilovaného Itala na Australanku nebyl také nejlepší nápad.
A tak přišla doba normalizace. Stal se ze mě Čech. Svoji Italsko, Americko a Holandskou část jsem pečlivě ukryl a snažil se být nové přítelkyni – tentokrát naprosto české Češce s z venkova – skvělým přítelem.  Jenže....prostě fungovat podle vzoru typickej českej kluk – mi nějak nešlo. A snažil jsem se a asi až moc. Jenže, nějak jsem se na vesnici nudil a často jsem měl tendenci vyprávět o svých italsko – holandsko – americkém životě předtím. Což nebylo vždy úplně pochopeno a tak jsem často ve společnosti musel raději mlčet. Jenže takový extrovert jako já, prostě tu hubu nedokáže držet dlouho. A taky jsem to tak nedělal. A nakonec mi s mou milovanou Češkou začala Itálie doma. Nutno přiznat, že začala díky mě. Prostě jsem se začínal nudit a na různých akcích jsem se sice snažil držet nechovat se italsky a nesnažit se ulovit cokoliv na co jsem měl chuť, ale občas jsem to prostě neustál. A tak jsme žili v takovém divném příměři. Já se tvářil jako „normální“ Čech, co ho zajímá jestli Drnovice porazili Spartu, pije pivo a je věrný své přítelkyni. Jenže Itala to nudilo, Američan toužil po velkém světě a Holanďan neuměl lhát a říkal věci napřímo. Jak asi tušíte, byl konec.
Jenže, přestože pracovně jsem se zas dostal do stavu, kdy jsem mohl workoholikovat, jak se mi zlíbilo a o večerech a víkendech se seznamovat s dámskou částí světové populace dle libosti, něco bylo jinak. Začala bušit na dveře třícitka já vedle sebe začal vidět divný věci, jako vdavky, rození dětí...atd. A tak jsem začal trávit víc a víc času sám. To se změnilo tím, že nová práce mi přidělila starost o jiné země. Takže jsem najednou musel začít pravidelně lítat do Polska, Maďarska a hlavně do Německa. Jelikož jsem také měl nový vztah z něhož vzniklo i manželství, jsem se v té době snažil kompletně zničit svého Itala tím, že Holanďan s Američanem rozhodli, že se budeme snažit být „hodnej chlap, aby měla tě ráda a celej svět měl tě rád“. Nějak to nevyšlo. Asi tím, že jsem dělal ve francouzské firmě a postupně si začal navykat na dlouhé francouzské obědy a večeře s vínem, ale pak hlavně díky cestování po luxusních hotelech. I na luxusně vypadající kolegyně – a věřte, že návštěvy varšavského oficu, měly na Itala podobnej vliv, jako rudej hadr na bejka....zejména pokud celé týdny bydlíte v luxusních hotelech, vozí vás všude sedmičkovým bavorákem a s těma blondýnama trávíte přílliš mnoho času...
No, tak tohle taky nevdrželo. Ital se nakonec spojil s Francouzem a vysvětlili, Američanovi a Holanďanovi, že jsou nudní a život se má prožít. A tak jsem se čím dál víc začal odcizovat českému myšlení a dlouhodobý pobyt v Berlíně pak začal mít vliv na to, že Holanďan a Američan dostali kamaráda Němce, který stejně jako oni se rozhodoval velmi racionálně a ty dva začal krotit. Jenže Francouz s Italem nešli jen tak potalčit. Tudíž začaly být Itálie a Francie doma, ale nikoliv divoká a sladká, ale ta, která skončila německy strohým, holandsky vyklakulovaným a americky drahým rozvodem. V té době už dávno česká stránka mé osobnosti nefungovala. Naopak, díky zahájení studia na britské univerzitě dostaly mé racionalní Holandské, Americké a Německé osobnosti, část novou – Brita. A to byl ještě větší malér, než to všecko předtím. Zatímco Francouz s Italem odpočívali. Američan, Brit, Holanďan a Němec držely mysl upjatou na úspěch, byznys, znalosti a s tím související profit.
V té době také začaly chodit první nabídky na práce v UK, Německu, Holandsku....a já si čím dál víc začal uvědomovat, že ..... asi jednou nějakou přijmu. A to bylo také v době, kdy jsem měl asi jen 147 kontaktů na Linkedinu a Twitter pro mě bylo něco, co používají nějací exhibicioniti. Podobně jako blog. Když však Američan, Brit, Holanďan, ale i Němec stáli v roce 2009 konsternováni tím, co se dělo na akciových trzích, s bankami, padal nám celý ten kapitalismus, který jsme nejen budovali, ale i ve škole se jej učili. Něco bylo jinak. A tak, na začatku roku Francouz navrhl dovolenou v Alpách a Ital dlouhou siestu. A tak se stalo. Američan, Brit, Holanďan i Němec se rozhodli, že nejlepší cesta, jak Italovi s Francouzem povolit lovit hezké Češky, Slovenky a Polky, bude chvili si promyslet co dál.
A tak se stalo. Založil jsem firmu. A přesně podle vzorů ze studií, jsem kromě byznys plánů začal i udělováním titulů začínající písmem C svým společníkům. Sobě jsem pochopitelně udělil ten co má E uprostřed a O na konci. A začalo se. Jen místo cestování sedmičkovým bavorákem jsem vyzkoušel tramvaj. Místo milionového budgetu jsem poznal, že exitují i čísla pod sto tisíc. Podobně jako jsem neznal, jak vlastně vypadá v Česku podnikání. Jací lidé vás kontaktují, jak v realitě probíhají výběrová řízení na informační systémy...apod. A zejména jsem netušil, že v ČR nikdo nečte Michaela Porta a nemyslí BIG. A pokud někomu kreslíte powepointy, kde se to hemží výrazy jako „IPO do 5 let v Praze a Varšavě“, že to někteří berou jako vtip. Podobně jako to, že opravdu myslíte vážně, že firma s obratem pod 1 milion  dolarů opravdu není váš cíl.  A tak, podobně jako moje manželství jiné epizody předtím narazily – Američan (který chtěl v ČR založit nadnárodní korporaci), Brit (co mu radil, jak to má udělat), Holanďan (co zajištoval financování), Němec (co revidoval plány), Francouz (co do toho dával srdce) a Ital (co si věřil  - jako vždy) – na realitu Česka. Kde se nemyslí BIG, kde se hrají hry s jinými částkami a výraz IPO považuje mnoho lidí za urážku. Naopak jsem dozvěděl větu, že „takhle to TADY dělámě vždycky, a jak to říkaš ty, TAKHLE to nikdy nefungovalo a FUNGOVAT TADY nebude.“
Ok, takže když se to tady – takhle nědělá, možná to TADY – není jako TAM. A jelikož se lákání do jiných zemí – zejména díky růstu kontaktů přes Linkedin stupňovalo. Dostalo se až do dobu, které bych nazval období zlomu. Po krátké epizodě s bláhovou důvěrou, jak změnit česko politiku – a pak narazením na to, že do politiky nechodí rozhodně lidi, kteří by se v byznysu uplatnily, ale naopak ti, kteří jsou pro soukromý sektor naprosto nepoužitelní. A ti hrají podle jiných pravidel. U nich nelze aplikovat stejné myšlení, které znáte ze školy a z vlastní praxe. Ano, borci co mě na to upozorňovali, měli pravdu (a asi se jim i tímto omlouvám, že jsem se choval jako Ital) – „Česko funguje jinak, hodně jinak, proto vědomosti z britských a amerických skript jsou nepoužitelný.“
A tak to přišlo. Přiliš dlouho Američan, Brit, Němec, Holanďan a Francouz poslouchali, že „TAKHLE se to v Česku NEDĚLÁ“ A skončilo to tedy tak, jak se dalo čekat – vyhrál Ital. Když Holanďan zjistil, že se dá jinde zarobit víc za to, za co mu v Česku nadávali. Brit, Američan a Němec vyhodnotili jako racionálnější se přesunout jinam. Francouz navíc dodával, že to umožní hodně cestovat a užívat si život. A Ital? Ten jen řval – „Deme do toho!“.
A tak, poprvé za příšerně dlouhý čas – Brit, Američan, Němec, Holanďan, Francouz a Ital, potkali nejen spousty krásných Polek, ale především se jim objevil kámoš Čech. Ten co celou dobu doma držel hubu. A najednou si uvědomil, že přestože ho to doma pěkně štvalo, není mu jedno, jak to tam vypadá. A tak, přestože Brit je v Londýně ve svým živlu, Ital tam našel kamarády, Francouz si užívá cestování, Holanďan se vrací do země, kterou miluje a kde se domluví, Němec si užívá získávání dalších znalostí. Čech má problém. Je mu smutno. Ví, že opustil zemi, která je skvělá, ale nefunguje. Dokud byl doma, říkal si, že je to třeba náhoda. A  venku to nefunguje stejně. Jenže, když je tam venku, nemůže si už nalhávat nic. Česko není prosperující země. Je to země totálně závislá na Německu, kde se horší sociální status mnoha lidí, nefuguje burza, financování start-upů, normální trh a ekonomika se propadá. Všechny ty země jež byly z minulosti za ČR jako Polsko a Slovensko jdou nahoru. Nikdo to v Česku neřeší a jen se tam hloupě politikaří. Čechovi je z toho smutno.
I když poslední dobou začíná, jako u každého emigranta, převládat ten pocit, kteří znají ti co emigrovali za socíku. Bezmoc. Česku se nedá pomoc. Je to zpolitizovaná země, kde se věří, že kapitalismus vymyslel Klaus a všechny ostatní země to dělají blbě. Země, kde se nevěří na to, že ty jiné země jimž se Češi smějí mají stovky let zkušeností s kapitalismem a díky tomu mnoho problém v nichž se Češi doslova ráchají jsou tam už dávno vyřešeny. Bohužel, tyhle myšlenky nikoho nezajímají. A tak vlastně nemají cenu ani diskuse pod blogem, za to, že jsem ji tam nechal včera se omlouvám. Nevšíml jsem si, že jsem ji nezavřel. Já totiž opravdu nechci s nikým diskutovat. Mě nezáleží na tom, jestli se hodláte upolitikařit k smrti. Je to vaše země, nežiju tam a jestli si myslíte, že návratem do devadesátých let, nebo zvolením si potetovaného pána, který bude „reprezentovat“ i stav vaši ekonomiky, je to vaše volba. Koneckonců mě už je jedno. Zvykl jsem si žít mimo ČR. Ano, Čechovi je často smutno, ale také se často diví, když se vrací do Prahy a ze všech stran poslouchá, jak jsou lidi nasraní a mnoho prohlašuje, že chce „odejít za každou cenu, kamkoliv, protože všude to bude lepší, než tady“. Což byla věta, kterou jsem slyšel při své poslední návštěvě příliš často.
Ano, volíte si prezidenta. A koho si vyberte já neovlivním.  A tak věci jen pro sebe komentuji. Tak jsem si před poslední volbou pana Klause říkal, že už mi nepřijde rozumný, aby tam byl stejný pán, jelikož mu ta moc může obrovsky stoupnout do hlavy. Chtěl jsem Švejnara, který mi přišel jako rozumný kompromis, aby se nepokračovalo v tom, co tam bylo furt....a co už začínalo vydávat první plody o tom, jak je to opravdy. Ne, nebudu nikoho přesvědčovat, koho má volit. Je to vaše volba. Vaše země a také vaše problémy. Ano, jsem Čech, ale stejně jako ti všichni předchozí, co emigrovali si čím dál víc začínám klást otázku, proč mě to, co se tam děje zajímá? A čím dál častěji ta odpověď je, že mě to zajímat přestává. A tak, stejně jako všichni ostatní překřičení a přepolitikaření emigranti, i já za čas udělám to, co všichni předemnou. Soustředím se na svůj život někde venku a pokud zas při dalších návratech do ČR budu poslouchat, jak je to hrozný. Jen mávnu rukou a řeknu – „Ale tentokrát to byla vaše volba. Já už tady  nežiju a pokud máte problém s tím, že se stáváte díky politice plné korupce a nefunkčni ekonomice na periférii Evropy, mě to neříkejte. Byla to vaše volba. V dobách, kdy mě zajímalo který z kandidátů má lepší ekonomický program, jste politikařili a řešili, kdo je lepší řečník v televizní reality show.“
P.s. : Pokud si zas nějaký diskutér co má v mozku jen politiku myslí, že jsem tenhle blog napsal jako obhajobu Fischera, tak to se velmi mýlí. Pokud jsem otevřeně napsal, že podporuju Fischera, tak je to ze stejného důvodu, jako jsem si v roce 2008 tvrdil, že volba Václava Klause nijak ekonomickým problémům země nepomůže.
Kladu-li ekonomiku na první místo, je to tím, že mě nefunkční ekonomika a sice svobodný, ale korupcí totálně pokřivený vnitřní trh ČR donutil k emigraci.