So Long, and Thanks for All the Oil...

Ohledně globálního oteplování se stále hovoří jen o ekologii. Ve skutečnosti je ta celá hra o něčem jiném. A to není ekologické ani náhodou. Realita je však natolik drsná, že se nedivím tomu, proč někdo postavil kampaň na oteplovací "lži".

Pozdravy z Mexického zálivutopnews.net.nz

„O peníze jde až v první řadě“, pravil kdysi Václav Klaus. Pro tento článek si dovolím jeho výrok parafrázovat. „O komodity jde až v první řadě.“ Tím by vlastně mohl tento článek skončit, protože celá oteplovací kampaň je vlastně zástěrkou pro tento boj. Jelikož však výraz komodity není zas tak běžný a jeho spojitost s globálním oteplováním už vůbec, pokusím se to trochu rozvést.
Něco se děje...

„Oni to vědí.“ Tuto větu jsem slyšel už hodně krát. Ať už to bylo při rozhovorech s lidmi z Evropy, afrických zemí, asijských zemí, ale i z USA. Něco se děje. Něco co není vidět a moc se o tom nemluví. Zatím to je totiž skryto jen na pozadí pro laika nesrozumitelných transakcí na komoditním trhu. Něco se děje. Někdo skupuje komodity, jak na běžícím páse. Všechny komodity.

Předchozí krize po roce 2001, mimo jiné, byly provázeny obrovskou neviditelnou komoditní krizí. Ta v době největšího růstu permanentně posílala ekonomiky k zemi. Jak daleko je rok 2005? Zdá se to, že to vlastně bylo šťastné období. Výrazně se nic nedělo. Opak je pravdou. Krize začala na komoditním trhu. Jen se navenek demonstruje zcela jinak, než to vypadá. Ven je totiž vidět vše jen jako „posedlost“ obnovitelnými energiemi, nesmyslné dotace, úsporné žárovky, stálé žvanění o snižování CO2 ....apod. Zběsilá honba za úsporami...
Realita je však o něco horší, než úřednický moloch, na něž se to rádo svádí. Bohužel ty věci mají perfektně racionální základ, kterému se vám, stejně jako mě, když jsem se ním poprvé setkal, nebude chtít věřit. Evropa i USA, jsou na konci cyklu. Ten byl postaven na obří prosperitě na úkor naprostého vyčerpání komodit. Teď nastává poslední fáze. Bitva o to co zbývá. A nejde jen o ropu. Svět je zničen a denně mizí nenávratně mnoho hektarů zemědělské půdy.
Prosperita a levné zboží je vykoupená tím, že některé části země nepůjdou již nikdy obnovit, nebo to bude příšerně drahé. Přichází doba, kdy to nejsou ropné války, ale ty tiché, které mají tu vlastnost, že se „jakoby“ nic neděje. „All Warfare Is Based on Deception“. Na komoditním trhu to platí dojnásob. A situace se horší. Otázka je, kdo si vytáhne Černého Petra. Jsou národy co mají výhodu, že je příroda obdařila životním prostředím, včetně Česka, které jim dovolí přežít, i kdyby nakrásně po ekonomické stránce zkrachovaly. Je samozřejmě možné, že ekonomické kontrakce vyvolají takovou vnitřní pnutí, že se jakkoliv krásná země se promění v peklo. Na druhou stranu, je tu síla, co si přesně tohle nepřeje.
Čína
Ona je tou silou, která stojí za těmi nenápadnými "změnami" na komoditním trhu. A vlastně jednou z příčin celého toho šíleného boje o globální oteplování, které Evropa i USA zatím prohrává. Zatímco totiž naše civilizace se hádá na všech frontách, Čína vyhrává. A důvod? Oni mají motivaci. Jejich boj, není o tom, co se řeší v Evropě a USA, proč někdo nařizuje zdánlivě nepochopitelné věci. U nich jde o holé přežití. A to, vyžaduje něco nevídaného. Jak zvládnout, zachovat ekonomickou prosperitu, když přestane likvidovat své prostředí a odvolá politiku jednoho dítěte, díky kterému Čína vymírá a přesto ji hrozí, že nebude mít za pár let co jíst.
Díky tomu Čína tvrdě investuje do úrodné Afriky, ale i vybraných částí Evropy, Asie a Ameriky. Výsledkem je jakási novodobá verze East India Company. Čína ovládá čím dál větší množství zdrojů, kterých je, také často největším nebo druhým největším spotřebitelem. Teď navíc stojí před obří výzvou. Musí svá zničená toxická města změnit, stejně jako po Průmyslové revoluci se musela změnit Anglie, v prostředí, které přestane být škodlivé pro lidi. Tím ji vzroste životní úroveň a zvýší se domácí spotřeba, tím pádem se sníží její závislost na nestabilním okolním světě, jež je nejlépe demonstrován euro krizí. Čína konkuruje státům EU, ale zároveň jsou jejím důležitým odbytištěm.
Již teď Čína, stejně jako kdysi Britské Impérium, začíná být na mnoha místech impozantní a životní úroveň lidí roste. Nicméně, ne všude. Nedávno v The Economist byl zajímavý článek o tom, jak mnohé čínské firmy nevyplácí svým tvrdě pracujícím zaměstnancům vůbec žádné peníze. Například ve stavebních profesích. Ano, část lidí dělá zadarmo a přesto i to je lepší alternativa, než se vrátit zpět na venkov. Kde doslova není co žrát, díky toxickému prostředí způsobené malonákladovou výrobou, jež v sobě nese i problém, že likviduje denně mnoho hektarů zemědělské půdy.
A pokud nemáte, kde vypěstovat rýži, navíc vám obyvatelstvo, i přes zatím neodvolanou politiku jednoho dítěte, roste – například díky imigraci, jež zase je nutná pro ekonomický růst země. Začínáte se dostávat do situace, kdy najednou stranu, díky politice jednoho dítěte vymíráte, ale díky její velikosti a úspěchu to postihuje jen části země. Na druhou stranu, jak roste bohatství a vliv části společnosti počet jejíchž členů, se stále zvyšuje, jak do žebříčku relativního blahobytu padá víc a víc lidí se začíná dožadovat odvolání politiky jednoho dítěte. To bude znamenat populační explozi a také zvýšenou konzumaci všeho, co k moderní společnosti patří.
Proto Čína zoufale hledá ALTERNATIVY, které ji umožní přežít, ekonomicky i lidsky, největší ZMĚNU, kterou kdy lidstvo prožilo. Na planetě nikdy nežilo víc lidí „neregulováném“ jako v historii, hladomory, epidemiemi, válkami a vražděním. Tedy přežitím silnějšího. Podle předpovědí, země unese, nejen 7 miliard, ale klidně i 10 miliard lidí, ale....
Není jisté, jak bude tento život vypadat.
Klíčem k zachování současného stupně civilizace a jejího růstu, jsou totiž KOMODITY. A některé začínají mizet, respektive někdo jich bude mít víc a ten někdo není USA, ani Evropa. Musí se tak řešit problém – co až něco DOJDE, nebo to bude DRAHÉ, že se z toho stane LUXUS. Problém je, že když se to nezvládne, mohou se stát luxusem i tak běžné věci jako světlo, pitná voda, rýže...apod.
Ten zoufale vypadající boj o globální oteplování je vlastně jen zástěrka pro mnohem větší průšvih. Neříct nahlas, že pokud nenalezneme alternativy, jak navrátit zpět to co jsme zničili, díky pokroku, náš svět se zhroutí, jak domek z karet. Něco dojde a ten kdo to bude ovládat, bude diktovat světové ceny a tím vlastně de facto určovat kdo bude jak žít a kdo ne.
Evropa tento boj, a je jedno zda sjednocená, nebo rozdělená, zatím prohrává. Na druhou stranu, má tu obrovskou výhodu, že není zničená a to co se zdá, jak zbytečná buzerace ve skutečnosti nebude mít vliv na to, aby bylo co dýchat, jíst a pít. Civilizace však není závislá jen na uspokojen spodních pater Maslowovy pyramidy. Naopak civilizace je o těch horních. Lidé si zvykli, že na ně mají automaticky nárok, protože to tak pár desítek let je.
Otázkou je, co se stane, až se, věčně rozhádaná na vnitřní bojůvky soustředěná Evropa, dostane do situace, kdy bude muset akceptovat přesun životní úrovně o staletí zpět...