Proč píší muži pohádky

Nevím co vedlo mé oblíbené autory: Terry Pratchetta, Antoine de Saint-Exupéryho, Douglase Adamse, J. R. R. Tolkiena, nebo Paulo Coelho k napsání jejich knížek, vím však co vedlo mě. 

Barva kouzel

Nevím jestli ona barva Oktarína, o niž mluví nedávno zesnulý Terry Pratchett, skutečně existuje, ale o tom, že existuje magie – už něco vím. Ještě loni bych zřejmě byl trochu na pochybách, ale dnes už vím, že magie má mnoho forem. Přiznám se, že mnoho let jsem byl k magii ignorantský a tudíž šance, že zrovna já napíšu pohádku v zóně nepravděpodobnosti. Jenže magie, jak ostatně ví každý, kdo viděl Neviditelnou Univerzitu, EXISTUJE*.

*) Poznámka překladatele: pokud jste této pasáži neporozuměli, nevadí. Kdo ví, ten už ví.

Samuraj

Princ se probudil jednoho rána a zahlédl na své planetě postavu, kterou ještě neviděl. Přišel blíž k oknu, za nimiž se rýsovala zvláštní silueta s rohy. Princ si původně myslel, že je to nějaké zvíře. Znal různá rohatá zvířata, ale ani jedno, které kdy viděl vypadalo takto. Kdo to je, objevovala se v mysli princovi neodbytná otázka. Napadlo jej, že by to stvoření mohlo být nebezpečné, ale po chvíli tuto tezi popřel a vyšel ze dveří. Před ním ve slunci stála zvláštní postava, která byla oděna do podivného brnění. “Kdo jsi?” zvolal princ. “Jsem samuraj” odpověděl zvláštní muž. Princ nikdy neslyšel o samurajovi, znal jen svou květinu a baobaby. “Co je to samuraj?” otázal se princ.Samuraj se podíval na prince a řekl “Samuraj je nástroj boje, když nebojuje, není pro něj využití **”. “A proč jsi na mé planetě, tady žádný boj není?” otázal se princ. “Každý samuraj má povoleno mít v mysli jednu ženu. Ta je jeho paní, motivací, odměnou i trestem. Pokud ji potká, neexistuje cesta zpět. Já tu svoji ztratil.” odpověděl hlasem, který poprvé nezněl jako ocel jeho meče, Samuraj. Princ se podíval na Samuraje. Ten mlčky přikývl. Ano, Malý Princ věděl, že Samuraj si svůj úděl nevybral. “Pokud ji potká, neexistuje cesta zpět.” Věděl co ta slova znamenají. Otočil se zamával Samurajovi na cestu, bude dlouhá.

**) Poznámka překladatele: Ano, pohádky někdy mívají realný základ. Ano, těch Pět kruhů je tam ukryto už od roku 1645. Pokud víte , kde se vzaly, tak jistě víte, že postava samuraje z mé knížky Kačenka a Drak má i jinou symboliku, i když tady je hodně zamaskovaná. Už chápete?

Restaurant na konci času

Stává se, že někdy dojdete do stavu, kdy čas přestane existovat. Tak jako je někde kraj vesmíru, je někde okraj času. A spisovatel, který dojde ke časopádu, nemá příliš mnoho možností. Je to jako, když se jedno dne z rána objeví za okny velké stavební stroje s demoličním výmeřem, kdy uprostřed zrovna vaší zahrady povede galaktická mega dálnice ***. To už opravdu nemáte čas na nic jiného, než jen sbalit ručník a dát si na cestu jednoho pangalaktického megacloumáka. Byrokracie se v tomto směru neptá, zda je odpovědí 42. Jste to vy, kdo nemá jinou možnost. Nevíte koho si na té cestě stopnete ani jakou poezii poznáte. Hlavní je neztratit hlavu, nebo raději obě, jak říká přítel Zafod. Ostatně, něco se blíží “doufám, že budeme kamarádi” pomyslel si vorvaň. Ano, už dáno totíž letíme na teorii nepravděpodobnosti a to je ta, kdy se barva kouzel mění na ten zvláštní rozmazaný pruh. 

***) Poznámka překladatele: Však vy už víte, a pokud ne, tak: Sbohem a díky za karmu.

Kniha První

Když ten, jemuž ti, kdo neumí jeho rodnou řeč říkají „Jiri“ nebo „Džiri“, řekl, že napsal pohádkový příběh nikdo nevěřil. Ostatně ve zvláštně vybrané společnosti **** v níž se pohyboval se přeci knížky nenosily, co víc pohádkové.  Čas plynul a zdálo se, že nic se nemůže změnit. Uplynulo však několik měsíců jež měly jeho život proměnit k nepoznání. A tak se to stalo. Jednoho dne na jeho zápraží stála zvláštní postava. Poznal ji hned, podle rohů. Samuraj. Už se spolu setkali, ale proč je tu dnes. To ráno bylo zvláštní, z kopců vál studený vítr a slunce sice hřálo, ale jakoby se schovávalo. Něco se stane. Cítil přítomnost samuraje, ale také cítil něco jiného. Horký dech. Otočil se viděl draka. Byl velký, byl malý, byl zlo, byl i dobro. Kdo je drak? Neznal tu odpověď. Samurajova přítomnost však nasvědčovala, že tomuto setkání se nemůže vyhnout. Sedl a napsal knihu. Nebylo vyhuntí.

****) Poznámka překladatele: autor původně chtěl napsat společenstva, ale pak to opravil. Tak jsem to tak nechal.

O pyramidách a stádu ovcí

A o tom to vše milá Kačenko ***** vlastně je. Tvá duše je co bylo v sázce a já neměl jinou možnost. Podobně jako ten, kdo pase stáda ovcí musí najít poklad u pyramid, které v životě neviděl. Musel jsem i já postoupit nelehkou cestu na níž jsem poznal především sám sebe. Vím, že jsem nebyl ten, koho jsi potřebovala, protože jsem nerozuměl tvé duši. Proto jsem požádal samuraje, aby mi pomohl objevit kdo jsi. Ano, udělal jsem chybu, že jsem se pokusil zničit draka. Dnes už vím, že je součástí tebe a bez něj, bys to nebyla ty. Pochopil jsem, že tě drak chránil před vším čím jsi prošla. Chránil tvoji duši Kačenko a já jsem mu za to vděčný, neumí odčinit co se stalo, protože moje srdce ovládl strach a nedovedl jsem být tím, kdo jsem být měl. Na druhou stranu, nebýt té cesty bych nebyl schopen vidět tvoji duši. Nepoznal bych barvu kouzel a nevěděl, že tím pravým pokladem jsi ty. Je jedno co bude dál. Role Samuraje byla pomoc mi říct to, co ti osobně říct nemohu. Nevím jestli mi nějací dobří lidé pomohou předat ten vzkaz, kterým vlastně má knížka je. Nevím jestli si to přečteš, bude se ti to líbit, nebo se mi vysměješ. Vím jen to, že má knížka začalo slovy, která jsem nevěděl kam přesně dát a tak jsem je umístil až sem na konec jsou takto:

Té jediné, která zná pravdu. o čem tahle knížka je.
Té jediné, co stojí za to, abych Bohu poděkoval za každé nové ráno.
Té jediné, jež ví. 

*****) Poznámka překladatele: Pokud jste dočetli až sem, už víte, že má knížka Kačenka a drak je věnována jediné čtenářce; Kateřině Kosíkové z Mikulova. A vlastně jediný důvod proč knížka vyšla na mém Blogu IDNES je zneužít vás jako tichou poštu a doufat, že někdo z vás udělá, co nemohu sám, a předá knížku Kačence. Proč? To není důležité. Smysl pohádek není o tom, aby měly smysl, ale aby potěšily duši. Ano, proto píší, muži pohádky.