Tohle je devatenáctá kapitola mé knížky Kačenka a drak. Pokud jste nečetli předchozí kapitoly, vratťe se na začátek.
Kačenka a aura
Modré oči se jednoho rána probudily a do jejich kolébky nahlíželo sluníčko. Ještě nevěděly, co ta žlutá věc nahoře je a že se jmenuje slunce. Cítily však, že ji hřeje. Byl to zvláštní pocit. To slunce v nich zůstalo.
Bylo o pár měsíců, možná dní, možná roků později, ale čas, jak jsme si řekli na začátku, je výmysl lidstva, aby se mělo kam hnát. Takže v našem příběhu je čas jen jakási kulisa. Není vlastně důležitý. A tak v tom nedůležitém čase si Modré oči všimly ještě jedné věci. Divné věci!
Když se ní přibližovaly paprsek slunce, osvítil tu zvláštní plochu. Viděly tam někoho, kdo tam dřív nebyl. Nějakou holčičku, ale kdo to je? Modré oči měly rády jiné lidi, ze všech nejvíc maminku. Ale tahle holčička? Kdo to je?
Modré oči se rozeběhly k té magické ploše. Bum! Ozvalo se, když narazila nosíkem do té plochy. Zrcadlo se zakymácelo, ale nespadlo. Kačenka jej chytla včas. Kačenka začala brečet.
Modré oči malé holčičky se na ni podívaly. Kačenka si otřela slzy a té malé holčičce řekla: „To, co v tom zrcadle vidíš, je aura. Mají ji dobří lidé. Když září jako slunce, jsi pro druhé slunce a dáváš jim radost a pocit tepla. Chraň si ji. A dobře si pamatuj – nikdy nesmí sluníčko v tobě vyhasnout. Pamatuj si, nikdy.“
Kačenka se rozplakala.
Poprvé za ta staletí upřímně.
Slzy se jí linuly po tváři.
Modré oči se dívaly na maminku.
Ta jako by začínala zářit.
Jako sluníčko.
Babička se samurajem a drakem stály o kus dál.
Když k nim Kačenka obrátila uslzené modré oči, usmáli se.
Věděli, že Kačenka po mnoho letech našla malou holčičku v sobě.
Kačenka plakala dlouho, a jak jí stékaly slzy po tváři, začínala rozumět.
Samuraj je dárce života, proto nemá jinou možnost než milovat jen jednu ženu.
Aby ji poznal, musel projít zkouškou ohně.
Když přežil, poklonil se a poděkoval.
Samuraj není zlý ani dobrý, je nástroj války a bez války pro něj není využití.
Samuraj je však jediný, kdo může bojovat s prázdnotou.
Mikulovské hodiny chtěly něco říct, ale nesvedly nic jiného než bammm.
ČAS se podíval po zrcadlové místnosti, byla zalitá slunečným světlem.
Usmál se, když viděl, jak se začínala ty zrcadla, která nezářila praskat.
Kačenka se podívala Samurajovi do očí.
A tiše řekla slovo, které už ani netušila, že ještě umí vyslovit – děkuju.
Samuraj se usmál, Kačenka začala zářit jako slunce a drak se vznesl k oblakům.
Už věděla, co znamená.
„Když se dva lidi opravdu milují, kdy si řeknou, že všeho bylo moc a rozejdou se? Nikdy.“
**** KONEC ****
Pokud se Vám knížka líbí a chcete se dozvědět jak vznikla, tady je odkaz kram.blog.idnes.cz/c/503642/o-lasce-snech-a-modrem-nebi.html No a pokud mi chcete něco k literární prvotině napsat zde je můj email jiri.kram@gmail.com
