Soundtrack mojí doby

Až za 20-30 let bude někdo na youtube ekvivalentu té doby se dívat na dokument o muzice 90 let, jako já se nyní dívám na dokumenty o době před tou naší, možná prožije něco podobného, co jsem nedávno prožil já.

O víkendu bylo hnusně a tak jsem jej strávil posloucháním muziky a nevím, jak mě to napadlo, ale i hledáním dokumentů o muzice na youtube. Viděl jsem dokument o Pink Floyd, Velvet Underground, Led Zeppelin a Black Sabbath. 

A najednou mi začalo něco docházet. Tak jako nyní, když sleduji dokument o tom, jak sedmdesátý a šedesátý léta ovlivnily co tyhle kapely hrály, bude jednou někdo schopen vysvětlit souvislosti, které bude znát jen moje generace. Když jsem například poprvé slyšel War Pigs of Black Sabbath, nebylo to od nich, ale byla to coververze Faith No More. Tenkrát jsem neměl tušení, kdo je Black Sabbath a o nějakém Paranoid, nebo Ironman netušil nic.

Podobně jako Pink Floyd bylo něco, co poslouchala ségra a já si kdysi nahrál na svoji první kazetu, nebo možná třetí, v životě The Wall. Ségra měla dokonce český překlad, takže si pamatuju, jak jsem si opisoval do sešitu jako patnáctiletej kluk slova písní, které jsem nemohl chápat. I když o pár měsíců na to jsem viděl jak Roger Waters bourá symbolickou zeď v Berlíně, kterou postavil před tou skutečnou v té chvíli již rozbitou.

Nerozuměl jsem ničemu, vietnamská válka, problémy sedmdesátých let v Británii. Byl jsem mladý kluk, který vnímal jen kytary a melodie. Nerozuměl jsem pozadí, proč nebo v čem ta hudba vznikla. Jak šel čas postupně se mi začal tříbit hudební vkus a věci jako Black Sabbath jsem vzal milost, i když jsem tomu moc nerozuměl. Nicméně jelikož od čtrnácti let miluju Stairway to Heaven, přestože jsem od LZ toho moc jinýho nenaposlouchal, po třicítce jsem nějak znovu objevil celé to spektrum hudby předchozích generací.

Dnes jsem kousek před čtyřicítkou a začínám si čím dál víc uvědomovat, že i moje doba – co jsem tak dlouho pokládal za současnost, už začíná být historie. Mám ten dojem, že tohle „procitnutí“ začalo někde v loni v DLR. Jedu si ráno klidně do práce londýnským povrchovým metrem zvaným DLR (Docklands Light Railway), které kromě míst jako Stratford, dějiště London 2012, vás doveze z jedné části City (myslím tím City s velkým C) do jeho centra na Bank. Cesta z Canary Wharf trvá asi 15 minut a tak si ji nejen já krátím poslechem iPhone. 

Přiznám se, že ráno se mě nevstává vždy nejlíp, takže často hledám hudební vzbuzení, po ranním kapučinu, nebo často ještě před něj. No a už mám takovej ten ranní soundtrack, který je ovlivněn tím, jak zrovna „neprobuzebenej“ jsem a jak moc se musím po cestě na Bank probudit. No a ten jeden konkrétní den bylo takový to ráno, kdy nic nezabírá. Takže se zvyšuje kalibr. Ok, nedá se nic dělat. Refuse/Resist!

Samozřejme Max Cavalera zabere vždycky, podobně jako stejnej účinek mají System of a Down, nebo Nine Inch Nails. No a pak se to stalo! Podupávám si takhle nohou a koukám na moji oblíbenou cestu kolem Limehouse, kde stojej ty lodě mezi barákama, pohled co mě fascinoval už na začátku mé londýnské cesty před lety a co mě stále baví. Jo tahle best of Sepultura je dobrá, slyšel jsem to sice už asi milionkrát, ale ten kdo to dával do hromady moc dobře věděl, jak na to, takže teď tam jede War for Territory. A  mě napadne mrknout se, kdy to vlastně vyšlo.

A tak teda zadám do google „sepultura chaos ad“. No a najednou to vidím před sebou. 1993. Do prdele, dojde mi, vždyť von je rok 2013. To je fakt 20 let starý! Ježišmarjá, já sem vlastně pamětník. Prostě jeden z takovej těch momentů „osvícení“, kdy najednou jakoby prasklo sklo. Někdo vám zboří iluzi mládí. A do prdele, zakleju si pro sebe, dvacet let. A já to už dvacet let beru jako současnou muziku.

Najednou mě to dojde. No jo, von je rok 2013! Devadesátý léta jsou dávno pryč a naše doba je – jiná. Najednou mě hlavou probleskne celá historie, kterou jsem viděl. Jo, něco jako flash back. Hm, punks not dead....no pro naší generaci už asi punk je dead. Zadívám se na sebe, mám šedivej oblek, bílou košili, povinnou londýnskou šálu – jo jsem daleko od té mé image kluka v černým tričku co si žil bezstarostný a asi docela šílený život v devadesátkách. 

Pak si vzpomenu na můj začátek milénia, dobu, která se vyznačovala tím, že já a ani nikdo z mého okolí jakoby nestárl. Udržovali jsme se v takové té iluzi, že se nic nemění a náš party styl...prostě pojede dál. Ano, část lidí začala mít rodiny, děti, nakupovat v ikee a honit se za kariérou. Hm, asi to bylo v mém případě díky práci....prostě v IT díky tomu, že neustále se musíme učit něco novýho, svět tolik nestárne. Sice spoustu naši vědomostí z devadesátých let je dnes už k ničemu, ale základ je vždy stejný a tak na něm neustále stavíme. A budoucnost technologií je prostě jen evoluce o rychlosti a efektivitě. 

Svět kolem nás jako by se pohyboval s námi v čase a skoro bych dokázal nakreslil linku mezi tím klukem sedícím někde v Hradci u šedivého monitoru a sázejcím HTML tagy do homesite a tím kdo jsem dnes. Ano, jsme jeden a ten samý, i když už nenosím do práce tričko a kapsáče. Něco zůstalo, ta zkušenost z doby co jsem prožil. A dnes, přestože dávno už nestěhuju z místa na místo hrdě svou sbírku cédéček a kazet, něco zůstalo. 

Nedávno jsem si koupil předplatné na Spotify. A najednou jakoby ten svět byl zpět. Mám najednou možnost poslouchat jakoukoliv muziku, aniž bych ji musel vlastnit a především, aniž bych vlastně věděl, jak se daný album jmenuje. Surfuju tak na vlnách hudební historie a díky dokumentům z youtube a taky BBC, kdy jsem například fascinovaně hltal rozhovor s Robertem Plantem natočeným v roce 2014 jak kdysi vznikala Stairway to Heaven. 

A čím dál tím víc vnímám u svých oblíbených tracků číslovku v závorce, 1993, 1998, 2001, 2005, 2007....apod. uvědomuji si, že vše před DNES je historie. A dnes, bude zanedlouho historie. Dnes jsem na youtube viděl dokument o Nine Inch Nails, jak to bylo, jak to celé začalo. Celou historii 1989, 1992, 1994, 1999, 2005, 2007....atd. Začal jsem si uvědomovat, že to o čem se v tom dokumentu mluví jsem zažil. A znovu mě to nutí přemýšlet o tom proč muzika jako Nirvana, Red Hot Chili Peppers, Pearl Jam, Metallica, System of a Down, Korn....zněla tak speciálně. Ano, sledujíc ty dokumenty o době a okolnostem vzniku alb Pink Floyd, Led Zeppelin, Doors, Jimiho Hendrixe a dalších....mi začíná docházet jedno. Důvod proč věci jako Nine Inch Nails, Sepultura, RHCP, nebo Nirvana znějí, jak znějí je, že je to soundtrack naší doby. V té hudbě jsou naše vlastní pocity, atmosféra té doby, stejně jako je v těch legendách 60 – 70 let.

Jak jednou bude vnímám soundtrack mojí doby? Co jednou kdo napíše o tom, kde se vzal surový zvuk System of a Down? Odkud se zrodil zvuk Nirvany? A jak to že Trent Reznor dokázal napsat soundtrack k finanční krizi aniž by tušil, že nějaký Year Zero přijde? Věděl Max Cavalera, že když psal v roce 93 tohle „Unknown man, Speaks to the world, Sucking your trust, A trap in every world, War for territory, War for territory...“ bude to mít stejnou naléhavost v roce 2014, možná dokonce vyšší, než tenkrát?

Nevím, vím jen jedno. Tohle vše je soundtrack mojí doby. Nevím jestli se mi ta doba líbí, jak skončí a co bude dál. Vím jen jedno, podobně jako War Pigs pomohly generaci před námi vyrovnat se vietnamskou válkou pomáhá naší generaci naše hudba. Nevím jestli jednou v budoucnu bude 70 letý Reznor objíždět svět jako Rolling Stones a dav staříků a stařenek bude pod podíem skandovat „Help me I broke apart my insides help me I've got no soul to sell, Help me the only thing that works for me help me get away from myself, I want to f*ck you like an animal, I want to feel you from the inside, I want to f*ck you like an animal, My whole existence is flawed, You get me closer to god…“

Nevím, možná ano, možná ne. Možná bude Kurt Cobain stejná legenda pro dvacetileté v roce 2034 jako byl pro naši generaci Hendrix. Možná System of a Down bude i roce 2044 znět stejně naléhavě jako dnes zní Pink Floyd. Nevím, možná bude všechno jinak a muzika se rozplyne v mracích digitálního šumu. Možná přežije a stane se z ní klasika jednou jež budou generace po nás brát jako my dnes vážnou hudbu. Možná bude v roce 2244 nějaký symfonický orchestr hrát „Under the bridge“ před vyprodaným sálem, který si přišel poslechnout perly minulosti.

Hm, vše zní vzdáleně a skoro nerealisticky, ale něco vám řeknu. Včera jsem na BBC viděl dokument o hudbě 18 století. A uvědomil jsem si, že Handel, Mozart, nebo Bach měli stejný kult jako mají hvězdy naší doby. Možná by tenkrát připadlo nemožné, že zrovna song, který končil v originále takhle „Lord, grant that Marshal Wade, May by thy mighty aid, Victory bring, May he sedition hush and like a torrent rush, Rebellious Scots to crush, God save the King.“ se stane nejhranější hymnou na světě, o jejímž krvavých kořenech už se dávno nemluví.

Proč by tedy jednou v rámci hudební výchovy se bude o dvě stě let  později někdo učit rozeznávat první akordy Enter sandman? Ano, vše co je okolo nás je soundtrack naší doby. A zároveň slouží jako časová kapsle. Stačí zavřít oči a vrátit se v čase...