Teorie nepravděpodobnosti a její aplikace

Člověk má neustále tendenci něco předvídat. Vytvářet scénáře věcí, které se musí stát, protože se tak staly v minulosti. Pokud by však svět fungoval na principu předvídatelnosti, byl by průběh věcí cyklický a v dějinách by se opakovaly stejné průběhy událostí. Tak tomu však není. Pokud se obeznámíte s dějinami, zjístíte, že nefungují předvídatelně a už vůbec ne jako cyklus. Podíváte-li se na předvídatelnost z předchozích jevů na historii, zjístíte, že  jako cyklus to nefunguje. Dějiny totiž fungují jako extrémy událostí, které nejsou předvídatelné. Dějinný konstrukt zahrnuje mnohem větší množinu proměnných, která nelze jednoduše odhadnout.

Hlavní přičinou je nehomogenita proměnných. Z pohledu dnešního stavu lidstva je to 6 miliard proměnných jen v době psaní tohoto článku, navíc neustále dochází k obměně proměnných - tím, že lidé z života odcházejí a jiní noví se do něj rodí. Opět také dochází k proměnám naši "proměnných" (omlouvám se, nenašel jsem lepší výraz) tedy lidí, kteří nabývají jiných myšlenek a zkušeností, které řídí jejich budoucí činy (výraz budoucí je korektní, protože je nutné zachovat posloupnost příčina vždy předchází následku - například pes nejdříve dostane signál útok a pak jej provede, nikoliv však obráceně). 

Další proměnou je naše prostředí v němž žijeme. Jelikož každý člověk je, podobně jako v objektově orientovaném programovaní, jen instancí nadřazené "super třídy" (sorry, za ten výraz, ale opravdu se tomu říká v programování super class a tak se mi to sem hodilo). Tou "super třídou" je člověk, kdy každý z nás je jiný (máme jiné hodnoty proměnných, které nejsou statické, ale mění se v čase a v závislosti na interakci s jinými proměnnými - nikoliv jen naší třídy). Naše super třída - člověk, však patří do další super třídy - savec, a ten patří další nadřazené super třídy - živočich a ten patří do další nadřazené super třídy - příroda….až bychom se dostali k nejvyšším patrům, ale zároveň, stejně důležitými super třídami, které tvoří chemickými prvky, které tvoří základní stavební kameny života (našeho "programu") života na zemi.

Problém s předvídatelností budoucnosti je v tom, aby naše schopnost byla pravdivá, museli bychom být schopni předvídat - což znamená v reálném čase zpracovávat výstupy proměnných všech jiných proměnných (jakékoliv třídy a super třídy), které potenciálně mohou způsobit změnu hodnot našich proměných, které jsou součástí nás jako proměnnné, které ja součástí většího celku. Mít schopnost odhadovat něco takového, která vlastně byla popsána v knize Stopařův průvodce po Galaxii jako - "Život, vesmír a vůbec" je nad schopnosti kohokoliv. (pokud tedy není nadán nějakým speciálním božským systémem myšlení obsahujícím "život, vesmír a vůbec")

Já, tímto božstvem nejsem, dokonce neznám nikoho s tímto nadáním, ani nikoho, s kým by takto nadaná božstva pravidělně sdílela "jizdí řád života, vesmíru a vůbec". Proto jsem se smířil s tím, že nemohu vědět vše a ani se o to nesnažím. Mé cíle jsou malé, protože jsem jen malá součást obřího systému a tudíž nemohu posuzovat, jak má fungovat celkový systém, protože můj názor by nemohl být objektivní, protože mi chybí myšlenkový konstrukt umožnující verifikovat mé důvody.

Proto se nesnažím lidem říct, co simají myslet. Dokonce mi toto počínání připadá hloupé, proto proti němu tak často protestuju. I když poslední dobou už moc ne. Pokud si někdo chce hrát na Boha, budiž mu to přáno, každý máme jiný koníček. Problém samozvaných Bohů je v tom, že pokud někdo nabude božského pocitu, má tendenci rozhodovat o zbytku světa - bez ohledu na to, že mu nemusí rozumět. A Tak dochází k dějiným extrémům, kdy něco jejvící se jako "dobrej nápad" se ukáže poněkud jinak.

Proto hrdě přinávám, že rozumím jen omezenému počtu věcí a to jen do té míry, do níž jsem se je byl schopen naučit. Míra mých znalostí vždy bude ovlivněna tím, kolik informací jsem schopen zpracovat a správně zařeadit do kontextu. Moje schopnost aplikovat tyto znalosti bude dána mými "technickými parametry" základních stavebních kamenů mého těla a myšlení, jak je budu schopen aplikovat.  Proto uznávám, že je jen omezená kapacita toho, co jsem schopen se naučit - a to jen do jisté míry. A proto bude mé myšlení vždy zatíženo chybovostí, která je dána základním konstrukty mého "hardware" a "software". Tyto technické parametry sice lze postupným trénováním měnit - můžete si zvětšit svaly "hardware", anebo studovat doplnit svůj "software" o nové informace, které lze použít při rozhodování. 

Ač však budete dělat cokoliv, máte vždy omezenou kapacitu, co váš "hardware a software" umožnuje a předvším v jakém tempu můžete dosahovat změny. To tempo je často dáno extrémními neovlivnitelnými charakteristikami. Proto nemá cenu zkoušet vědět vše a všemu rozumět, protože to ani nejde. Má cenu vědět něco o něčem a to tak, aby to tvořilo konkurenční výhodu na trhu znalostí a schopností. Trh je poměřován tím, co umí zbytek a pokud tedy umíte víc, než je průměr a prokázali jste, že jste schopni dále se rozvíjet - je to konkureční výhoda. Nemůžete však ovlivnit neovlivnitelné, například změnit myšlení všech prvků tvořící náš svět. Můžete jediné a to je najít určitou symbiozu, kdy do svého uvažování zahrnete nejen sebe, ale i vliv vašich činnů na zbytek svět. Budhisté tomuto jevu říkají "karma". 

Tedy, pokud uděláte něco dobrého, zvyšuje se pravděpdobnost, že něco dobrého se vám vrátí zpět. I když samozřejmě to není pravidlo, protože dobro existuje jen v reálném čase a ten pomine v okamžiku, kdy je dobro vykonáno. To však nevylučuje, že následující čas bude zlý. Jelikož problém karmy jako konstruktu je v tom, že funguje pouze jako jakási odměna - pokud vykonáte něco dobrého máte dobrý pocit. Pokud vykonáte něco zlého musíte vyvinout duševní úsílí ospravedlnit si svůj čin. 

A tom to je, jak říkal nějaký pán, ani nevím kde, ale vlastně to není důležité. Jelikož svět je jedna velká soustava proměnných, které se neustále vyvíjí a to v čase, jež nejsme schopni kontrolovat. Proto je naše možnost toto ovlivnit omezená. A teď jsem tohle dopsal, a protože venku svítí sluníčko, konečně jedu se podívat k moři, proč ne mám ho hodinu vlakem. Moje štěstí však není v tom, že mohu jít k moří, ale protože mohu existovat a užívat si života. Pokud bych totiž moře neměl, mohl bych klidně jít ven a jít do lesa, nebo na pivo. Tak to udělejte taky a možná pochopíte, co jsem vám chtěl říct.