Jak jsem viděl Královnu, Vévodkyni z Cambridge a skoro tisíc lodí

Monarchie je něco, co se dá těžko vysvětlit. To musíte zažít! A pravděpodobně nikde jinde na světě se s tím nepotkáte víc, než ve Velké Británii. Příznám se, že když jsem sem jezdil na služební cesty, púsobil na mě Londýn jako šílený chaos. To jsem ještě tuhle zemi, kde si občas připadáte jako, když se jste propadli do jiného století anebo do Harry Pottera, viděl očima návštěvníka.

Spirit of Chartwell s Královnou na palubě vjíždí pod Tower Bridge

Pokud tady začnete žít, zažijete změnu, která lze těžko popsat. Těžko se to vysvětluje, ale zkusím to. Tak například, přiletíte na Heathrow po týdnu v San Franciscu, kde bylo krásně slunečno a tady je hnusný počasí a chaos. Máte sice vzpomínky na slunnou Californii, když tu najednou slyšíte okolo sebe britskou angličtinu, podíváte se okolo sebe a vlastně to působí jako balzám na duši. A i ten londýnskej chaos okolo vás je, něco známýho, předvídatelně –nepředvídatelnýho, stejnýho. I když jsou tady lidi všech barev a vyznání, víte, že Británie takhle funguje moc století. Jen předtím ty lidi byli roztříštěný po celým Commonwealthu a tomu už šedesát let vládne jedna žena – Její Královská Výsost Královna Alžběta 2. Británie je království, i když má prvky republiky, je to monarchie. A díky tomu, i místní politika tady funguje trošku jinak.
Ne, že by tady nebyli místní Rathové, Grossové, Bémové, Janouškové a Kocourkové, ale tahle sorta tady hraje jen epizodní role. Nevím, jak to říct líp, ale asi znáte takového ty klasické britské komedie, kde se dějí různé šílenosti, aby na konci hlupák byl zeměšněn, zloděj měl z ostudy kabát a hlavní hrdina, co se jako hrdina netváří, vše okořenil nějakou suchou hláškou. Pak už je titulky doprovázené signifikantní melodii.Podobně je to i s tou monarchii. Není dokonalá, a ani se tak netváří. Vždy se to nějak všechno vyřeší a je čas na čaj.
Monarchie je symbol kontinuity. Něco, stojící nad hádkami v parlamentu, stávkami, novinovými titluky....apod. Je to jakýsi tmel, který šílené někdy trochu společenství drží po hromadě. A slovo šílené nevyslovuju nijak pejorativně, ale jako ilustraci. Neznám jinou zemi, kde by se stálo s pivem před prázdnou hospodou, kde v hlavních vysílacích časech jdou v televizi stand-up komedie jednoho muže, jehož vystoupení jsou parodiemi na britské způsob života. To je možná Brity signifikaní, umějí si ze všeho, včetně sebe, dělat srandu. A podobný je i postoj ke Královně. Mají ji rádi, ale nemají k ní zbožnou úctu. Ten rozdíl se těžko vysvětluje, zkuste si představit, že by v Česku v každém papírnictví byly v prodeji masky Václava Klause, Petra Nečase, Jiřího Paroubka a Lucie Bílé apod. Lidé by si je navlíkali na párty a běhali v tom po ulici..apod. To by byl skandál! Tady však je dovoleno vše. Osoba Královny, či jiného člena Královské rodiny,nebo politika není svatá. Přesto však má vláda Její Výsosti vážnost a respekt.
Je to však jiný druh respektu, který znáte z ČR. V Česku je respekt k politikům spíš vynucen, proto moc nefunguje. Tady je to jiné. Lidé monarchii podporují a politika je spíš jakési lidové divadlo (kdo viděl diskuse v parlamentu, ví proč říkám divadlo). Z dálky vše vypadá, spíš jako televizní soup opera. Lidé, stejně jako při sledování Velmi křehkých vztahů, jsou zataženi do děje. Svět prožíval svatbu Kate a Williama. Byla to krásná pohádka, jak si obyčejná holka vzala prince a stala se z ní Vévodkyně z Cambridge. Monarchie je vidět. Je součástí života každého. Je to něco britského. Něco, co dělá Británii Británii. Na zdejších blozích a v diskusích se to hemží řůznými zaručenými předpovědi o Londonistánu a podobné nesmysly, většinou šířené lidmi, kteří tady nežijí a byli zde jen jako turisté na pár hodin nebo vůbec. Británie má za sebou 900 let nepřerušného vývoje a jako impérium vládla půlce světa. Jestli si někdo myslí, že Británie se změní na muslimský stát kvůli tomu, že lidé z kolonií, teď žijí i na území UK,tak to zřejmě zná málo britské dějiny.
Tady už se dělo hodně věcí. Včetně toho, že se Británie nestala ani fašistickou zemí, ani komunistickou a ani tady neproběhla francouzská revoluce. Británie má zvláštní kulturu, jíž se pokud tady žijete, ať chcete nebo nechcete, stanete součástí. Být součástí komunity je tady základem všeho. Je jen velmi malé procento lidí, kteří jsou programově proti. Celý ten včerejší spektákl byl obří demonstrací jednoty a sounáležitosti k širší komunitě. Být proti je velice osamělá cesta, musíte mít hodně velký smutek v duši, abyste byl proti a chtěl vše zničit. Nebo být magor jako Brejvik, nebo sebevražedný atentání z metra, abyste zahodil všechny možnosti, které vám společnost dává. Magorem se člověk nerodí, tím se stáváte, protože začnete věřit bludům a pak dostanete pocit, že musíte spasit svět. Aby se však z vás však stal magor, který ovládne zemi jako Hitler, potřebujete podporu, tu získáte tím, že lidi přesvedčíte, že je to, co navrhujete, pro ně lepší.
V zemi, kde je většinová společnost něčím spojena, to není tak jednoduché. Zejména pokud si lidé být součástí stávající společnosti užívají. Británie jistě má své problémy jako každá země. Na druhou stranu, dokud Británie lidi, kteří tu žijí baví, nebudou si dobrovolně likvidovat, ani podporovat ty, kdo to chtějí. Proto se Británie nestává Británistánem, ani Londýn Londonistánem a podobné nesmysly ze zdejších blogů a diskusí. Británie je Británií, protože to tak majorita lidí chce. Chvíle, kdy je tohle vidět nejvíc, jsou právě oslavy jako včerejší procesí lodí na Temži. Je to symbol. Není to symbol posvátný. Je to symbol, který si lidé mohou užívat a je to jedna obří party. A lidé mají party rádi, zejména je-li to party s pozitivním nábojem. Pokud něco lidi baví, nemají tendenci to ničit.
Museli byste to vidět na vlastní oči. Tahle zkušenost je nepřenosná a mohu jen mluvit o tom, jaké je tohle zažít. Ano, viděl jsem někde ze sto metrů Královnu na zlaté lodi. Viděl jsem mávající Vévodkyni z Cambridge a další členy královské rodiny. Stejně jako jsem viděl tisíce lidí na řece ve všech možných lodích, co za strašnýho deště projíždí pod Tower Bridge. Viděl jsem záplavu vlajek a všeobecné nadšení. Mluvil jsem s lidmi, kteří se táhli stovky kilometrů, aby mohli po osmi hodinách čekání v dešti vidět z dálky Královnu. Ano, já tam stál taky. Čekal jsem pět hodin v davu na dešti, abych mohl být součástí téhle údálosti, která se děje jednou za 350 let. A řikám si, sakra měl jsem to, ale štěstí, že zrovna já kluk z malýho východočeskýho města jsem stál v dešti pár set metrů od Královny na lodi. A tak nějak mám pocit, že tenhle společnej zážitek mám s dalšíma milion lidma, kteří to viděli, ať už byli tady, nebo to sledovali někde v televizi. Byli jsme při tom. A možná tohle znamená víc, než cokoliv jinýho. Po vcerejšku chápu slova...
God Save the Queen.