Jak blízko je daleko?
po nějákem čase už to tu není cizí, jen to není české...
Prostě vám to chybí! A to tak, že máte takovej absťák, že začnete sledovat takové ty televizní profláklé seriály z Primy, které jsou na streamu. Jo, seriál naší generace jsou určitě Přešlapy. V Praze bych to nepřiznal, že jsem na to čumel a fakt se bavil. Je to o lidech, jako jsem já. Co jim je přes třicet, kteří mají stejné vzpomínky na devadesátý léta, který nás všechny ovlivnily a co byly jeden velkej mejdan. Pru*er je, že si čím dál víc uvědomujeme, že už to nikdy nebude, jako když nám bylo dvacet...
Jsme o hodně dál. A devadesátý jsou dnes už muzejní kousek. Pro nás to vlastně všechno neskončilo. Jen se v tom, nějak každej plácáme po svým. Jak jsem však byl častěji a častěji na služebních cestách nejdřív Holandsko, pak Itálie, později Polsko, Maďarsko, Chorvatsko, Francie a poslední roky Anglie, poznáte, že je mnoho měst, kde se dá taky žít a může vás to tam taky bavit. Je to trošku jako láska. Nejdřív jsem takhle po několika týdenní stáži v roce 1999 propadl Holandsku. Pak to byla o dva roky později Itálie. No a po té, Berlín. Ten jsem miloval a miluji dodnes. Mezi roky 2006-2008 jsem tam byl častěji, než doma….což manželství nesvědčí.
Pokud navíc, váš pracovní měsíc vypadá tak, že ráno v pondělí nastoupíte na letadlo 8:40 do Budapešti, tam jste dva dny. Večer se vrátíte, manželka už spí. Jste pád dní v Praze a pak odlet kamsi, třeba Paříž, nebo Varšava. Pak máte pár dní pauzu, jste v ČR, jenže pak to přijde a jedete třeba na týden do Berlína. Pokud tohle cvičení provozujete déle, zvyknete si probouzet se v jiných městech. Ta vám začnou připadat známá a pokud je něco dvě hodiny od Prahy letadlem, berete to, jako když někdo dojíždí denně z Kladna…
Problém, který to však vše vyvolává, že se postupně začnete odcizovat svému prostředí. Jelikož to vás přestává chápat, nebo lépe řečeno stíhat. Většina z nich žije normální spořádaný život třicátníka a víc, nebo pokračují, jen o něco víc proplešlí v životu svobodného mládence / dívky, kteří se často chovají stále stejně, jak v těch devadesátých jen už na nás všech začíná bejt vidět, že stárneme.
Takže kolem třicítky se necházíme v tom stavu, že když nejsme ženatí / vdaní už dříve, máme buď dlouhodobý vztah, o němž tvrdíme, že se brát nemusíme, nebo jsme do toho praštili a vyšlo to, nebo to nevyšlo. Pokud však vy i vaše partnerka žijete úplně jiné životy, začnete se pomalu odcizovat. A zatímco vy někde hrajete svou pracovní roli, za níž jste placeni a díky níž hodně cestujete, ona chodí do stále stejné práce a je doma, propast mezi vámi se zvětšuje. Až do ní spadne váš vztah…, což potvrdí rozvodový soud, či v případě light verzí trvalejších vztahů se „jen“ rozejdete.
Nejdřív si říkáte, no to je super, tak zas budu sám a bude to jako dřív. Jenže houbes. Seznamování po třicítce není tak easy, jako dřív. Kdysi to byla jen hra, teď obě strany vědí, že je to vážné. Takže, buď rezignujete a hupnete do dalšího vážnýho vztahu, nebo prostě vždycky utečete, když to vážnější bejt začne. Problém totiž je, že hodně těch věcí ze začátku vypadá velmi super a máte často
pocit, že jako TEĎ a UŽ tohle je vono….
Jenže, po třicítce, a pokud jste oba úspěšní. Tak to nejde dohromady, protože se materiálně (což byla jedna ze spojnic v dobách před ženskou emancipací) se nepotřebujete. Oba se máte dobře, navíc máte standard a často je to už takhle pár let nastaveno, že prostě ty životy začnou bejt nekompatibilní.
Je vám však přes třicet a ten čas letí. Takže začínáte řešit co s tím, a) buď tady zůstanu a udělám kompromis, že mě rodina nějak omezí, b) nebo se seberu a půjdu začít někde jinde, jinak…
A pokud v ČR prostě není nic, co by vás zajímalo a nebo by to nebyl kompromis, neřkuli pokud vám začne chodit velká spousta nabídek na to, co přesně chcete dělat, ale z jiných států. Začnete řešit otázku.
Udělám to? Opravdu odejdu?
Rozhodnete-li se, že ano. A to bude navíc podpořeno tím, že vám z různých zemí budou chodit různé pracovní nabídky, často mnohem zajímavější, než co lze v ČR. Přijde zlomový bod, kdy se rozhodnete, že ANO, JDU do toho. Teď jen na základě příběhů vašich známých, kteří odešli, si v duchu děláte seznam zemí kam. A často si říkáte, ne já fakt to Kataru nechci. Chci aspoň, když nic jinýho zůstat v Evropě. Ideálně, někde, kde to znám a kde je to kousek (do 2 hodin letadlem) od Prahy.
Pak se vše začne řešit samo. Nabídky se začínají koncentrovat na ty z jednoho místa. A pokud například máte 5 nabídek do Británie, začínáte tušit, že to bude tahle země. Aspoň se tam domluvím hned ze začátku, ne, že by Holandsko, Neměcko, Švýcarko, Itálie byl nějaký problém, ale pokud jste někde doma (což se cítíte, když tam rozumíte) hned od začátku je to lepší. Pak už jen přichází přání. Chci Londýn! Protože je tam přímej let do Prahy a je to kousek. Tudíž nemusím někde přes půl Británie cestovat na letiště. Když pak konečně sedíte v tom letadle a odlétáte do Británie na první zkušební projekt, prostě tušíte, že tam zůstanete. I když doma si myslí mnozí, že to je jen na chvilku. Pokud to máte dávno v hlavě nastavený na, když to vyjde, zůstanu tady. Víte moc dobře, že to není na chvíli.
První měsíc je vše nové zajímavé. Když však jste tu déle, tak tu češtinu, náš humro, naše zvyky, naši kulturu a naše domácí prostředí, známá místa, lidi a tak začnete postrádat. Na druhou stranu jste tady a vybral jste si to dobrovolně, takže začnete nanovo. Čistej list papíru. Jasně, že to mohlo bejt jinak, kdybyste se před 15,10, 5… lety rozhodl jinak. Ale tak to není. Jste tu sám, je to cizí země, ale také váš druhej domov. Musí bejt, ale svý kořeny prostě nezničíte. A čím dýl tu jste, tím větším fanouškem Česka jste. A těšíte se na to, že si vezmete dovolenou a poletíte domů. Půjdete si s kámošema na pivko, budete zas chvíli žít ten běžnej život, jak ti co doma v ČR zůstali. Pak vám jednoho dne zas zazvoní budík a vy zas stojíte na letišti za pasovou kontrolou s jedním (hand laguage) a procházíte kolem těch posledních českejch nápisů, který ten den vidíte, někam na gate…třeba A6 ….a tam už jen necháte proskenovat své zavazadlo a jste zpět, sedíte a čekáte na výzvu k nástupu….a za pár hodin zas už je vše jen anglicky….
To češství ve vás však zůstalo. A někdy, tak jako jste si v Čechách ulevovali anglicky, nebo zdravili Francouzky, italsky, nebo Německy ráno kolegy, když se vám nechtělo mluvit v Praze česky, tak teď si úplně užíváte odpovídat některým kolegům tady česky. Naučit Inda říkat vole a pivo, plus další základní výrazy. To samé je tajné spiklenectví s Polkou v kanceláři, která umí říct to krásné slovo, co mají naše národy společné a o němž si Němci myslí, že to znamená zatáčka…
Jo čeština je super! Chybí mi, stejně tak mě chyběj Čechy! Miluju je. Jsem Čech, sice v Británii, ale jsem Čech. A jsem na to sakra hrdej! Možná víc, než mnoho lidí, který v těch Čechách zůstali a v nichž se to vlastenectví probouzí hlavně, když je hokej…
Jiří Krám
Jeden jestřáb mnoho vran rozhání
Tak tohle moudro, jsem si přečetl nedávno na jednom znaku. A ten ve mě, stejně jako ten, kde bylo napsáno, Na množství nehleďte, nebo ten s nápisem We fight to rebuild, anebo ten s nápisem, Non multi sed multa, vyvolal pocit hrdosti. Takový zvláštní hrdosti, kterou ve vás vyvolá ten pocit kontinuity. Šel jsem okolo toho památníku dole za Embankment a dotkl se rukou těch jmen...
Jiří Krám
Vystoupit z komfortní zóny
Tak se tomuto jevu říká v angličtině. Ani vlastně nevím proč, protože tomu vystoupení předchází jakési zvláštní období neklidu. U mě probíhalo několik měsíců, kdy jsem si čím dál víc uvědomoval, že i když se mám vlastně skvěle, něco mi chybí.
Jiří Krám
Proč nejlepší české mozky roznáší pivo?
Už se mi to stalo zase. Sedím někde v restauraci a najednou zaslechnu takovou tu měkou angličtinu, bez přízvuku, který je tady typický. Zkontroluji pohledem, zda by to mohla být Češka. Vypadá na to, oproti zmalované tlusté Angličance, která typickým ječákem zas něco "vysvětluje" svému druhovi, který vypadá jako klasická troska z Trainspotingu v teplávkovce, kterých jsou plné ulice, tahle slečna tak nějak po česku hezká.
Jiří Krám
O čase minulém, přítomném a budoucím
Občas stávají takové divné náhody. Třeba tuhle, probíral jsem se svou "minulostí", tak jak ji v sobě obsahují naše novodobé sběrny digitálních dat. Dnes už pavažujeme za naprosto běžné posílat si přes internet gigabyty dat do virtuálních schránek typu Dropbox, Google Drive, nebo Microsoft Sky Drive. Považujeme za normální nemazat emaily a nechávat všechno, co nám přijde v Gmail schránce.
Jiří Krám
Historie umění ve třech barvách
BBC mě naučila dívat se na svět jinak. Nejsem zrovna žádný umělec, ale BBC umí ty věci podat tak zajímavě, že u toho to skoro řvu radostí, jak mě to inspiruje. Minulý rok jsem podlehl několika lákavým ukázkám z pořadu - A History of Art in Three Colours. Viděl jsem všechny tři díly GOLD, BLUE, WHITE. A musím říct, že ta zkušenost byla life changing. Proč? Protože se od té doby dívám na svět úplně jinýma očima. A příroda jako by mi přesně tyhle tři barvy stavěla do cesty. Pamatuju si, že GOLD je, jak Egypťané věřili slzy slunečního boha. Modrá je všude okolo nás, ale vždy tak nějak "out of reach". Bílá pak není tak čístá, jak si ji představujeme.
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Kongresmanka z Ukrajiny byla proti pomoci. Zrada, říká její rodné město
Neochota americké kongresmanky ukrajinského původu Victorie Spartzové hlasovat pro balíček pomoci...
Finský vládní poslanec se opil a vystřelil. Ponese následky, vzkázala šéfka strany
Finský poslanec z krajně pravicové Strany Finů, která je součástí nynější vlády, se v pátek zapletl...
Pro mírové rozhovory s Ukrajinou nejsou důvody, řekl Kreml. Jednat odmítá i Kyjev
V současné době neexistují důvody pro mírové rozhovory mezi Ruskem a Ukrajinou, protože Kyjev...
KOMENTÁŘ: Jako figurky na šachovnici StB. Akce Skaut byla obří past na odboj
Premium Odboj, nebo provokace? Před pětasedmdesáti lety, v dubnu roku 1949, vrcholila u nás akce Skaut,...
Svatý grál na suchou kůží na nohou. Přečtěte si, co vám pomůže!
30 uživatelů eMimina mělo možnost otestovat krém na nohy od Manufaktury z kolekce Louka. Pomohl vám na suchou a hrubou pokožku chodidel? Přečtěte...
- Počet článků 66
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 24403x